Selské zázemí vytvořilo v Komíně bohatou národopisnou kulturu, zvyky a obyčeje rodinného a společenského charakteru včetně obyčejových předmětů a krojového oblečení. Ve všední dny nosívali muži před dvěma stoletími bílé konopné kalhoty na okraji nohavic roztřepené a ze stejného materiálu (v tenčí tkanině) také košili stáhnutou u krku a rukávů tkaničkou. Přes pracovní oblečení si uvazovali modrou indigovou zástěru. Košile byly ve dvou posledních desetiletích 19. století vystřídány typem městského střihu s přeloženým límečkem. Kalhoty ke slavnostnímu účelu, podle materiálu z ovčí, kozí, nebo jelení kůže, měly barvu přírodní až žlutou.

V polovině 19. století převládla černá. V 18. století bývaly kalhoty po kolena s modrými punčochami pod nimi a střevíci. Do padesátých let 19. století se prodloužily a obouvaly se k nim vysoké boty. Dnes muži oblékají kalhoty dlouhé černé s polobotkami. Vesta bývala prodloužená přes pas většinou modrá, nebo černá, jen muži přiženění do Komína odjinud mívaly vestu hnědou. Byla zdobená řadou lesklých knoflíků. Střih, černá barva a knoflíky se dochovaly k mužskému oblečení dodnes. Pokrývkou hlavy býval klobouk se širokým okrajem, v zimě beranice a v létě klobouk slaměný. Klobouk stárkovský má dodnes v Komíně ojedinělé zdobení z rozmarýnu svázaného do obdélníkové plochy s drobnými mašličkami a kytkou na jedné straně. Kabáty, pláště, holiny a kožichy vymizely. Ženský kroj selský, pracovní, podle pamětnic Josefy Volejníkové (1881) a Marie Grossové (1891) měl jupku, na příklad z bavlněného kanafasu s tenkými modrými proužky. Sukni z " tištěnky", modro-tiskovou, na spodním okraji většinou s našitými třemi pásky. Zástěra byla rovněž z továrního kanafasu jemně károvaná. Na spodním okraji zdobená paspulkou s vyšívaným ornamentem, v našem případě červenými třešničkami na bílém podkladě. Bílý šátek s modrým dekorem se vázal "na kukličku" pod krk, nebo " na hanačku" dozadu. Černé nízké boty obouvaly ženy naboso. V chladném počasí měly páskové punčochy pletené ze zbytků vlny, nebo bavlny. Ty však zakrývala poměrně dlouhá délka sukně.

Podle Josefy Volejníkové byly ženy i do práce parádivé, když přišly na pole jupku a svrchní sukni složily do brázdy a ve dvou spodních sukních pracovaly. Na cestu zpět se opět nastrojily. Sukně ke slavnostnímu kroji bývaly a jsou stále široké, řasnaté, většinou tmavomodré, nebo tmavočervené. Zástěry pastelových barev ladí barevně s kordulkou. Nejsou vyšívané, na rozdíl od plošně vyšívaných rukávců, dříve ručně, nyní strojově. Plátěný krejzlík okolo krku je skládaný, na okraji s výšivkou, nebo kraječkou. Rovněž spodní sukně měly na okraji výšivku. Do kordulky se zavazuje malý trojcípý šátek zvaný "půlka" bílý nebo červený hedvábný. Hedvábná půlka podle pamětnic stávala "jednu pětku" a dělník na ni pracoval celý týden. " Kacabaje" nosily vdané ženy a bývaly sametové vyšité při zapínání korálky. " Tyanglice", prodloužené půlky vázané přes prsa křížem do pasu vzadu se oblékaly na každou slávu, především do tance. Bývaly vyšívané na tylu, dnes volánové okraje jsou háčkované. Punčochy ke kroji bývaly červené, nebo bílé a obouvaly se tak zvané "sonetky", boty přes půl lýtek šněrovací, zdobené při šněrování výšivkou. Paty a špičky byly lakované a na podpatku zlatý plíšek. Na hlavu patří šátek červené barvy nazývaný vídeňský, také lipský nebo turecký. Je složitě uvazován a dovedou ho vázat pouze některé ženy. Komín měl svoji pečeť používanou od 17. století. V jejím středu byla Radlice s košířem a nad nimi nápis KOMÍN, což mimo jiné rovněž dokládá, že komín byla vesnice s českým obyvatelstvem. Současný znak i prapor vychází z těchto historických detailů. Byl oficiálně schválen v roce 1999.

Hody Komín 2013 105.JPG