Procházka komínským hřbitovem

Růst města si vynucuje rušení předměstský hřbitovů. Přišla řada i na hřbitov komínský založený roku 1820 při zrušení původního, obklopujícího kostel sv. Vavřince, jejnž založila královna Eliška Rejčka roku 1323.

V roce 1820 sahal nový hřbitov jenom k márnici (byla uprostřed hřbitova před zdí). Byl obehnán zdí a přijímal mrtvé nejen z Komína, ale i ze Žabovřesk (které tehdy soustřeďovaly tři obce: Žabovřesky, Vinohrádky a Manice) a z Jundrova (který se až do 12. století jmenoval Sulostovice a patřil kapli na Špilberku).

Pohřební obřad začínal už v domě smutku, kde bývala rakev se zesnulým vystavována. Lidé se chodívali s mrtvým loučit, obkládali ho svatými obrázky a květinami. (Výrobu a obchod s rakvemi měl v Komíně na Hlavní ulici č. 65 pan Čupera). Po rozloučení se zesnulým byla rakev nesena za doprovodu hudby do kostela, kde byla sloužena zádušní mše, při které se hrálo a zpívalo. Po mši se šlo na hřbitov. Původně byla rakev jen nesena statnými muži, ale později byl zakoupen černý pohřební vůz s bohatými řezbami, tažený dvěma koňmi (i tento krásný vůz byl nakonec vystřídán černým autem). Pohřební průvod zahajoval hoch s křížem a modlící se kněz. Za ním kráčeli členové spolků. Při pohřbu mladých a dětí šly družičky v bílých šatech. Podél vozu kráčeli uniformovaní hasiči, veteráni nebo zaměstnanci pohřebního ústavu. Při ukládání rakve do hrobu se střídali řečníci a zpěváci doprovázeni hudbou. Byl-li pochováván voják nebo lesník, padlo na jeho počesti několik výstřelů.

Nejstarším hrobem komínského hřbitova, dodnes zachovalým a s úctou opatrovaným, je hrob, na jehož litém, železném pomníku stojí psáno: "Pod tímto rovem odpočívá nad učitel Karel Čichna, který zde zemřel po čtyřicetiletém působení dne 10. 4. 1834 v 61 roce věku svého." Karel Čichna proslul jako hudební skladatel, jeho skladby se však bohužel nedochovaly. Z komínských občanů sestavil kapelu. Vděčnost k vzácnému učiteli se v Komíně dědila z generace na generaci. Na jeho počest se pojmenována ulice Čichnova. A jistě na jeho památku se ozývaly rok co rok o vánocích od Plšků (byl to po několik generací v Komíně starý muzikantský rod) křídlovky a zpívaly betlémské písně, které se z kopců nad kostelem ozývaly. Také nám přestěhovalcům po zbourání domků, přišel o Vánocích zatroubit p. Gross.

Vzpomínám si, že za mého dětství, tedy asi kolem roku 1910, bývalo na hřbitově dosti litých i dřevěných pomníků. Rovy se vrstvily do výše a vysazovaly se pivoňkami, lék. hřebíčkem, barvínkem a božím dřevcem. Kolem dokola vyžínaly ženy trávu a my děti si trhaly květinky, vily věnečky a hrály si.

K nejstarším patří i hrobka mlynářské rodiny Gottwaldovy z roku 1825. Pohřbívalo se do ní v roce 1872, 1883, 1889, 1900 a naposledy do ní byly uloženy k věčnému odpočinku 13. 12. 1943 Žofie a 6. 3. 1950 Karla provdaná Hlosková, zřejmě poslední dcery mlynáře Gottwalda, člověka velmi pokrokového, na kterého se dodnes v Komíně vzpomíná. Však dosud žijí pamětníci mlýna zbouraného v roce 1921, na jehož místě dosud stojí elektrárna ing. Petra. Mlýn míval půvabnou předzahrádku plnou růží a taky jedno okno do zahrádky směrem k Dvořákově stodole, kde stával žentour. Nás děti moc lákal a když jsme ho roztočily, z toho okna na nás paní Karla Gottwaldová křičela a hrozila na nás. Když zemřel poslední obyvatel starého mlýna, lehl si jeho pes na čerstvý rov. Bez hlesu ležel, neslyšel volání.Věrnost až za hrob. Na střeše mlýna do poslední chvíle stávala litá železná monstrance s nápisem IHS (Jesus hominum salvator - Ježíš lidí spasitel) pocházející prý z doby darování Komína ve 13. století klášteru královnou Konstancií, vdovou po Přemyslu I., zakladatelkou kláštera cisterciaček v Předklášteří u Tišnova. Královnino darování bylo roku 1240 potvrzeno jejím synem Václavem I.

Přes 650 let (podle odhadu Památkového úřadu) je stará socha Krista z lipového dřeva spěti vrstvami barev, kterou její komínský majitel za 2. světové války schovával v seně. Na tento nešťastný úkryt jí zůstala na vždy památka. Sovětští vojáci ji prostříleli, když prohledávali půdy a zajišťovali ukryté německé vojáky. Současný majitel ji má v držení svého rodu od té doby, kdy ji jeden z jeho pradědů našel ve mlýně v harampádí po odchodu jezuitů (jezuitský klášter zrušen za Josefa II. roku 1782) a od mlynáře si ji vyprosil. V 16. století byl mlýn dočasně přeměněn v papírnu. Vzpomínám si, jak vchod do mlynářova bytu byl dlážděn mlýnskými kameny. Za první světové války cvičili ve mlýně komínští Sokolové. Starostkou tehdy byla Aloisie Neubauerová. Když se na Ostrůvku stavěla z dobrovolných darů sokolovna, zaváželi sokolové sutí od skály mlýnskou strouhu. Za mého dětství tam stávalo dřevěné mlýnské kolo, kolem kterého - aspoň podle naší maminky - běhával kůň se žhavou hlavou. Bázeň před ním zabránila jistě nejednomu dětskému úrazu. A také klekání nás bezpečně vracívalo pod rodnou střechu.

Dne 29. 12. 1937 byl do čestného hrobu komínského hřbitova pochován zemský školní inspektor Antonín Krondl, narozený 10. 2. 1851. Jeho syn byl popraven gestapem.

Dále zde odpočívá řídící učitel Karel Zháněl, který se do Komína, do nové jubilejní školy, přistěhoval v roce 1908 z Vranova. Pocházel ze starého učitelského rodu, z něhož pocházel i hudební skladatel Martin Zháněl (1830-1919), dr. Rudolf Zháněl, zasloužilý národní pracovník, spolužák Petra Bezruče, kaplanoval u Václava Kosmáka.

V roce 1930 byl na komínském hřbitově pohřben žabovřeský řídící učitel Antonín Langr (nar. 1857), který se věnoval archeologickým vykopávkám. Při stavbě domu na Štursově ulici nalezl 2 000 let starou lebku, kterou jeho dcera později věnovala do sbírek školy Vesna, ale tam se rozpadla.

Rovněž zde byl pochován učitel Jindřich Slabý, který se v Brně proslavil spolu s redaktorem Davidem jako redaktor humoristického listu Lucerna.

Vedle leží komínský řídící učitel Bohumil Kristen, komínský kronikář. Jeho rodina pocházela ze Švédska.

Nedaleko spí svůj věčný sen komínští sportovci, kteří nacvičovali na historický první brněnský slet, přerušený vyhlášením první světové války.

Do řady učitelů na komínském hřbitově patří i dětmi velmi milovaná učitelka Tonička Vítková. Také všichni čtyři její sourozenci byli učitelé. Vlasta Pittnerová, vlastenecká spisovatelka z Polné, byla jejich tetou. Navštěvovali svého bratrance v domě, kde Božena Němcová přijímala návštěvy Josefa Kajetána Tyla a jiných našich vlastenců. Paní učitelka Vítková se provdala za Antonína Uhlíře, člověka všestranně nadaného, maloval, hrál na housle, na harmonium, v Komíně nacvičoval pěvecké sbory. Když Komínem projížděl prezident Masaryk nechal zpomalit u staré školy na Hlavní ulici a ze zájmem naslouchal pěvecký sbor, který Antonín Uhlíř dirigoval. Ve Třech studních nechal postavit Antonín Uhlíř své sestře Viktorii, provdané za Václava Kaprála, hudebního skladatele a profesora na konzervatoři dům v němž se scházeli po návratu z Paříže, skladatel Bohuslav Martinů s dcerou Kaprálových Vítězslavou. Martinů byl ve věku Vitulčina otce, dokonce byl na něho podobný. Dům ve Třech studních navštěvovali Václav Talich. Později dům paní Kaprálová darovala pražskému spolku hudebních skladatelů. V zahradě je symbolický hrob Vítězslavy Kaprálové, nadané hudební skladatelky a dirigentky. Do svých 25 let, kdy tragicky zemřela, napsala 25 skladeb, plných smutku. Byla provdána za Dr. Jiřího Muchu, s nímž před němci prchala z Paříže do jižní Francie. Jejich loď byla Němci ostřelována. Vrtulka těžce onemocněla a v nemocnici v Montpellieru zemřela. Je tam i pochována. Na ústředním hřbitově v Brně má čestný hrob vedle Jarmily Urbánkové. Než do Francie odjížděla namalovala na obal not skladby "Sbohem a šáteček" (která vznikla ve spolupráci B. Martinů) hrob s dvojramenným křížem. Jako by tušila, že se už nevrátí, řekl mi její otec, když mi ten obrázek ukazoval. Dodal ještě, že zdědila po dědečkovi zvyk kde co omalovávat. Vitulčina sestřenice, dcera otcova bratra, provdaná Matějíčková jménem Věra, byla zpěvačkou. Také Vitulčina matka Viktorie se v Praze učila zpívat u Morfové. Také malovala a měla výstavu obrazů v královopolském Besedním domě. Všechny tyto talenty byly zřejmě dědictvím po medlánecké větvi rodiny Uhlířovi. Dvě vzrostlé tuje, které zdobí Uhlířovu hrobku na komínském hřbitově, zasadil po svém návratu z koncentračního tábora v Mauthausenu v roce 1945 Dr. Miloš Vítek, synovec Toničky Uhlířové.

Dále zde odpočívá herec Karel Kosina (1899-1961), na jehož veselá divadelní představení Brno ještě stále vzpomíná.

Ve velkém smutku doprovázel na poslední cestě do hrobu na komínském hřbitově svého bratra Jakuba Högra Karel Högr, královopolský rodák, tak rád vzpomínající na své dětství a hry na Zaječí hoře.

Nedaleko měl hrob Alois Pivoňka, první vodník na brněnské operní scéně. Brno mu však nedalo čestný hrob - jeho urna byla rodinou převezena do Plzně.

Je zde pochován dlouholetý starosta Sokola František Drahovzal, po 12 let předseda MNV. Povoláním byl účetním u Nejvyššího soudu v Brně. A kolik dobrých hospodářů zde přijala matka země, když se svými koňmi doorali a doseli. Rolník Nechvátal ze Žabovřesk má na svém hrobu pomník, na němž je znázorněn, jak se u svého pluhu v kleče sklání nad poslední brázdou. Leží zde selka, která ze svých dvaceti dětí vychovala do dospělosti sedmnáct. Také zde leží pekař pan Ticháček. Vzpomínám slovy básníka na chléb hnětený a žehnaný rukou naší mámy a pečený v peci, vytápěné bukovými poleny. Nosili jsme k němu pecny, z nichž některé vážily až 8 kg. Každá rodina značívala svůj chléb stálou značkou, hvězdičkami, kolečky apod. Jak ten chléb voněl, když jsme si ho nesli domů. Však jsme ho také dokázaly celý kolem dokola okousat. A jak jsme se teprve zakusovaly do koláčů, které nám dětem házely družičky z vozů při svatbách! Před nevěsty, vracející se z kostela, se házely džbánky, aby se rozbily na střepy pro štěstí. My děti jsme se na ně vrhaly ze všech stran. Ne pro ty střepy, ale pro ořechy, cukrátka a krejcary, které se rozkutálely z rozbíjených džbánů. Bohaté svatby trvávaly celý týden. Babička Josefa Volejníková, která před několika lety zemřela ve svých 98 letech, nám vyprávěla, jak svobodná děvčata, která čekala děťátko, musila před svatbou stávat po odpolední bohoslužbě před kostelem a prosit tetičky, aby jim odpustily, že se dopustily. Velmi smutný byl v Komíně pohřeb studenta Jiřího Skokana. Zabil se při slézání stěny jeskyně Macocha, kam šel navštívit (místo školy) kamaráda, který na dně Macochy pracoval. Jeho matka, která byla vdovou od Jiříkových tří let, 2x denně jeho hrob navštěvovala. Útěchu hledala v hudbě, zpívala na kůrech brněnských chrámů.

Věčný sen spí na komínském hřbitově i zdejší kovář Jan Otradovec a obchodník Ludvík Otradovec, potomci kdysi známého rodu Otradovců ze středních Čech. Redaktor Jan Otradovec zjistil, že jejich předkové mívali ve znaku polovice zlaté hvězdy v modrém poli. Kovárny bývaly vždycky na začátku a na konci vesnice, aby vozkové na dalekou cestu nechali koně okovat. V Komíně bývala kovárna v Brance. Nad ní stávala pastouška. Druhá kovárna stávala u potoka na ulici Hlavní.

Je zde také pochován pan Neubauer řezník, který procházel dědinou s velkým psem a kde tušil kup dobytka, nařídil mu zaštěkat. Prohlédl jalovičku, poplácal a ještě ji tak 14 dnů krmte, já zase přijdu.

Velkou hrobku mají v Komíně také Grubrovi, majitelé hospody. Před ní stávaly formanské vozy, přivážející ovoce a husy až ze Šumavy. Na bednách se pak prodávaly před hospodou žencům slaměné klobouky.

Se vzpomínkou na Jakuba Obrovského je spojeno zastavení u hrobu pana Vitáska, původně lesníka u hraběte Belcrediho, který šil v Komíně papuče. Pan Vitásek se při trefil k tomu, když šestnáctiletý Jakub Obrovský, slavný malíř a sochař, tvořil před bystrckým kostelem svoji první olejomalbu. Pan Vitásek uznale chlapce pochválil a obraz od něho koupil. ("Jen ten křížek na kostele nechci, já jsem socialista"). A tak Obrovský křížek škrtl, jenomže teď vypadal jako ruský.) Když Obrovský po letech obraz hledal a skutečně ho v Komíně našel, s radostí ho vyměnil za svoji "Zelenou pšenici z Vizovic" a přidal ještě jednu perokresbu.

Naše procházka komínským hřbitovem pokračuje kolem hrobu dědečka Čecha, který vaříval celé dědině povidla. Od ohniště v kouřové rouře stály hrnce rozvařených švestek jeden za druhým. Nám dětem vyřezal dědeček Čech malé lopatičky a my měly dobrou lízačku. Některé hospodyně nalily řídké povidla do čistého pytle, který zavěsily jedním rohem dolů. Časem v něm povidla ztvrdlo na kost.

Dále míjíme hrob komínského bubeníka pana Syrového. Když vybubnovával zprávy začínal slovy: " Obecní úřad na vědomost dává....", pokřikovaly jsme my děti kolem něho: " že v Komíně splašila se kráva!"

Márnice končila u zdi hřbitova nově postaveného. Ukládali sem utopence a sebevrahy před pohřbením u zdi. Hrobníci vedli poctivě knihy o úmrtí celých rodů. Kamsi se ztratily.

Komínskou půdu kupovávali brněnští měšťané už od 14. století. Baron Bauer, který měl pozemky v místech dnešního výstaviště měl na komínských pozemcích honitbu a pak půdu rozprodával komínským sedlákům.

Na komínské pečeti je znázorněna radlice s kosířem = pluh se srpem a s nápisem KOMÍN.

Procházka komínským hřbitovem ve mně vyvolává nové a nové vzpomínky na obyvatele mé rodné dědiny, na život v ní, na moje dětství. S vykulenýma očima jsme poslouchávaly, my děti, schovány za máminými sukněmi, všechno, co sousedé mezi sebou přetřásali, co se kde seběhlo, když se večer po práci sesedávali na prahu svých domků. A jednou tak kolem nich procházela paní máma Kachlíková, v zástěře opatrně nesoucí cosi zabaleného, celá prohnutá pod obrovitou otýpkou chrastí na zádech. A tož se mi u Hlubočku v lese chlapeček narodil - a to chrastí mi pak bylo líto tam tak nechat!

Dnešní Komín, rozbujelý a omládlý novým moderním sídlištěm, snad už ani neví, že mu taky hrozil za rozsáhlý odboj v 2. světové válce stejný osud, jaký postihl Lidice. Šťastně však přežil a dočkal se osvobození. Na komínském hřbitově nám ho však připomínají jen smutné hroby obětí. Vít Kristen (13. 6. 1912-15. 3. 1943) umučen v koncentračním táboře Klostenneuburgu. (Jeho matka Josefa Kristenova se z koncentračního tábora vrátila, zemřela v roce 1980). Jan Anděl zemřel 25. 12. 1943 na Mírově, po tříletém věznění. V bojích o Brno přišlo o život sedm komínských občanů: Anežka Čechová, Kliment Kachlík, Josef Klusák, Pavel Putna, Bohuš Svoboda, František Vlčan. Nejsou společně pochováni, každý leží v rodinném hrobě. Má zde pomník i komínský sedlák Ludvík Čoupek, který byl popraven v Kounicových kolejích za ukrývání parašutistů. Jindřich Čoupek byl komíský rodák, který odešel do zahraniční armády a u svého bratrance hledal úkryt, když při výsadku jeho skupině BIVOUAC selhala všechna spojení. Doplatili na to životem i Ondřej Čoupek, Tomáš Čoupek a Ladislav Staněk.

Středem komínského hřbitova vede nádherná lípová alej, která se v pětačtyřicátém roce stávala každý večer útočištěm sovětských kaťuší po jejich návratu z bojů o Brno. Útočištěm rudoarmějců se pak stal dům č. 14 v Chaloupkách, dnes už zbořený, kde měli kuchyni a statného, dobrého a vousatého kuchaře, který maso krájel bajonetem.

Při procházce nelze nevzpomenout tichých, smutných hrobů na komínském Ruském vrchu. Sem byli přeneseni padlí bojovníci z provizorních hrobů kolem kostela. Tyčí se nad nimi památník s velikou rudou hvězdou, jehož kameny jsou skrápěny slzami jejich rodných, kteří přijíždějí vzdát jim úctu až z daleké Sibiře.

Na komínském hřbitově jsou však přece tři vojenské hroby. Leží v nich tři italští parašutisté, shozeni ve dnech bojů o kopec Holedná nad Jundrovem, kam se Němci v posledních dnech války zakopali. Devět letadel je odstřelovalo. Jmenovali se Geolio Bariero, Ulberico Proieti a Angelo Vincente. Svou smrt údajně našli ve vlnách Svratky.

S pietou a dojemnou ženskou pečlivostí pečuje o hroby na komínském hřbitově paní Anna Kvizová, správkyně hřbitova. Ve své obdivuhodné paměti uchovává památku a osudy komínských občanů zde pohřbených. Ovládá spletité rodokmeny 52 rodin komínských Kachlíků. Každý večer zavírá hřbitov s upřímnými slovy: "VY VŠICHNI ZDE SPĚTE KLIDNĚ V NÁRUČÍ BOŽÍ." Také my ukončíme svoji procházku komínským hřbitovem přáním klidu a míru všem, kteří zde leží a rozloučíme se slovy komínských sousedů, s nimiž potřásali rukou pozůstalým rodinám, kterým umřel hospodář:" TAK AŤ SE DOMA DOBŘE SROVNÁVÁTE!"

Anna Modrová