Jak se žilo dříve na vesnici

Jak se žilo na vesnici v minulém a předminulém století, aneb zaniklá řemesla.

Pozn.: tento text jsem napsal proto, abych připomněl dobu ještě nedávno minulou, kterou mnozí nás ještě pamatují z vyprávění svých rodičů. Není vyčerpávající, protože je pouze osnovou přednášky uvedené v cyklu o městských částech v Brně sále Staré radnice. Proto uvítám jakékoliv doplnění nebo upřesnění. Ještě laskavému čtenáři připomínám, že je to pouze část zamýšleného popisu života v Komíně 19. a 20. století a doufám, že ho ještě dokončím. V Brně 20. 1. 2003 Karel Hledík.

Převážná část celého textu je čerpána z kroniky Komína, kterou napsal v šedesátých letech s velkou láskou a píli pan učitel kronikář František Kloupar využitím konceptu na kterém pracoval a který nedokončil kronikář Kristen.

Ještě v době nedávno minulé, ještě než totalitní komunistický režim začal plánovitě a plošně likvidovat doposud nedotknutelná práva (ale také povinnosti) k soukromému vlastnictví, než zcela zničil obětavě a s láskou a pílí budované drobné vesnické dílny, obchodníky a řemeslníky než zpustošil po staletí vznikající a přímo posvátný vztah k těžce obdělávané zemědělské půdě, tak jsme mohli na vesnicích najít desítky řemesel dnes už zaniklých. Některé z nich by zanikly stejně díky technickému pokroku a větší nabídce v rámci celého města Brna, některé by pouze vypadaly jinak. Co však nelze vrátit je vztah k poctivé, kvalitní a konkurenceschopné práci, která přináší uspokojení tomu, kdo ji takto provozuje a užitek tomu, kdo ji potřebuje.

Nejinak tomu bylo i v Komíně na konci padesátých let minulého století kromě několika desítek sedláků a jejich sezónně najímaných pacholků a helfrů i přes blízkost města docela prosperovali pekaři, hospodští, stolař, bednář, kameník, hrobař, kovář, švec a řemenář, bába kořenářka a taky třeba pronajímatel loděk na řece. Nedávno skončili svoji živnost převozníci pod i nad splavem. Kdo si chtěl postavit dům, našel k tomu v dědině všechny řemeslníky. Čile si vedly různé obchůdky a nebylo jich málo. Nepostradatelný pro všechny hospodáře byl zvěroléčitel, který provozoval také miškování a příležitostně uzdravil i nějaký lidský neduh. Nutné služby doplňovali obecní býk, kanec a kozlichovaní v jednom z hospodářství.

Před druhou světovou válkou to bylo ještě zajímavější. V obci, která neměla ani 2500 obyvatel bylo 12 obchůdků se smíšeným zbožím, 6 obuvníků a ševců, 6 řezníků, 1 hodinář, 3 holiči, 3 krejčí, 3 trafiky, 3 pekaři, 2 koláři, 2 kováři, 3 malíři pokojů, 2 bednáři, 3 stavební firmy, 3 zahradníci, 4 stolaři, 2 prodejny papírnictví, opravář radií, tesař, klempíř, 2 instalatéři, 3 zámečníci, 3 cukráři, 2 zubní technici, 4 povozníci profesionální, 4 mlékaři, řezbář, sedlář, rakvář, mlynář a 5 prosperujících hospod.

Ale vraťme se ještě o století nazpět a připomeňme tehdejší řemesla a všechny, kteří Komínem procházeli a nacházeli i tady svou skromnou obživu.

Od vesnice k vesnici putovali podle ročního období různí řemeslníci, byli to hlavně ti, kteří by se na jednom místě nemohli uživit, protože je vesničané potřebovali jen občas. Známe je i z Komína, i když tady, v blízkosti města, kde byli usídleni všechny druhy řemeslníků, to měli tak jednoduché. Přesto chodili pravidelně a my starší si je ještě pamatujeme.

Sedláci by se neobešli ve žních bez ženců a bez mlatců našli práci i v Komíně, i když sedláci zaměstnávali především místní bezzemky. Ženci, většinou z Horácka, z Vysočiny začali svoji pracovní cestu v Dolním Rakousku a přes jižní Moravu, tak jak postupovaly žně, se vraceli domů, kde sklizeň skončili. Sedláci si obyčejně každý rok vybírali ty, kteří se osvědčili minule. Bydleli a stravovali se u hospodáře, byli velmi skromní a pracovití, v jídle nevybíraví (zbytky jídla-chleba, rohlíky a buchty sušili a ukládali do pytlíku, který si odnášeli po žních domů. Vysušené kůrečky se hodily doma do polívky). Práce ženy byla těžká, ale dobře placená (platívalo se od měřice (od míry) t. j. 2000 m2 80 krejcarů až celá zlatka, podle stavu obilí, za polehlé se platilo více).

Mlatci – řemeslo už dávno zaniklé – přicházeli po žních, až bylo obilí vyschlé. Napřed snopy svázané, potom se obilí rozložilo do věnce a cepy začaly vyťukávat rytmus. Podle počtu mladců se říkaly i pracovní říkanky (při trojici: grécar sem, grécar tam!, při čtveřici: bochte v pecina polici, při pětici: kočičí vocas!). Mladci pracovali přesně, v rytmu se střídali, nikdy nemlátili dva naráz. Sláma se vynesla na patra, obilí se fukarovalo a čistilo. Mladci dostávali mzdu, jídlo i pití, po skončení žní byla hostina a malá slavnost – domlatek. Mlácení cepy mělo svoje starodávné kouzlo a vůbec nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Museli dávat pozor nejen na sousedův cep, ale i na vlastní hlavu. (Dunivé rány do padajících cepů do nepomlácené vrstvy obilí přecházely  do jasnějších zvuků ve vrstvách pomlácených a konečně vyznívaly zvonivým hlaholem při úderech do obnažené země mlatu, jež slita byla přimísenou hovězí krví, která se přidusání mlatu do hlíny přidávala). Mlácení cepy vzalo rychle za své s prvními mlátičkami, které byly poháněny žentourem, který za stodolou roztáčel hospodářův kůň. (Přebytky plodů svých snah a své práce prodával rolník na volném trhu. Žel trh lpěl hlavně v rukou židů, kteří dovedli z mozolů rukou našich rolníků mistrně těžiti. Obilí, hlavně ječmen dodávali hlavně do sladoven a pivovarů).

Dráteníci (ubozí dráteníčci a dráteníci – obtěžkaní drobnými drátěnými výrobky, plechem a drátem procházívali dědinou - doprošujíce se slovem a svou prací toho, čeho jim předrahá víska pod rodnými tatrami nemohla poskytnouti). Kromě toho, že hbitě a levně sdrátovali puklé hliněné nádoby, zaletovali děravé hrnce, prodávali pastičky na myši a jiné drobnosti z plechu a drátu. Byli to vděční a skromní vandrovníci.

Vápeník – přijížděl docela často s povozem s vysokými postranicemi, rozvážel nehašené vápno, které bylo potřeba nejenom na líčení statků ale i chlévů. V každém hospodářství bylo po ruce, protože před hody nebo velkými církevními svátky se líčilo. Podrovnávka šmolkově modře ale jinak na bílo. Vápno se prodávalo na váhu (vápeník, měl mincíř, nebo vzadu na voze decimálku). Velké kusy vápna byly vyskládány pod plachtou, vápeník plný bílého poprašku nezapomínal na nikdy na to, aby se mu neusadil tak v hrdle, protože potom by jeho volání „vááápnóóó nikdo neslyšel. Do Komína jezdili vápeníci z Líšně. Hašení vápna byla procedura zákeřná a nebezpečná, bylo potřeba nejen dostatek času ale hlavně vody. (Je tajemstvím, zda některý z těch vápeníků zbohatl, ale rčení, které se v době rozkvětu vápenictví zrodilo, prozrazuje, že to nebyla živnost příliš výnosná. Říkalo se, že po ukončení vápenné sezony zbývá vápeníkovi rozbitý vůz a sedřený valach).

Hadrníci – (s režným uzlem na zádech - pod paždím svazek sladkého dřeva – lékořice, s krátkou píšťalou v ústech z níž se line dědinou prostá melodie prosící o odložené hadry a kosti). Někteří dokonce s povozem a vyhublou herkou sbírali staré železo. Za to nabízel hliněné nádobí a různé cetky a tretky.

Miškaři. Trochu tajuplně vypadalo řemeslo, které bylo nezbytné pro to, aby prasata a býčci dobře přibírali, hříbata zkrotla a zbytečně nedivočila. Bylo to dědičné a výnosné povolání a při miškování bylo na nohou celé hospodářství i okolí, zvlášť když se kastroval mladý hřebeček. Udržet ho, i když svázaného aspoň trochu v klidu, aby miškařovi nesjel nožík bokem, byla práce třeba i pro 8 zdatných chlapů. (Miškaři nenosili ani těžké rance, nevozili vozíky s tovarem svých rukou. Bývali slušně oděni, obyčejně v sametových šatech pastelových barev a obutí do vysokých bot. Od pravého ramene vinul se jim k levému boku pěkný řemen, na němž visel malá kožená brašnička s břitkými klestidly).

Kolomazník. Aby kola nevrzala, tak jak známe z písničky, musel Kudrna kola namazat. Černá hustá kolomaz vypadala jako povidla. Byla vedlejším produktem při pálení dřevěného uhlí v milířích. V hospodářství byla nepostradatelná, proto když se ozvalo hlasité: Kuptééé kóóóĺomaz! Vybíhali z domů majitelé povozů, vozíků i trakařů aby koupili mazadlo. (Tohoto mazadla užívalo se také jako "dobré masti" na rány poraněných domácích zvířat).

Sklenáři. ˇOóó´kna spravit, óóókna! Volal sklenář, který procházel dědinou s těžkou dřevěnou krosnou, ve které měl tabule skla na zasklívání. A nikdy neměl o práci nouzi.

Sklinkař a "bratko Bosňák". Další z pravidelných návštěvníků Komína byli vlastně podomní obchodníci- pracovníci direct marketingu. Sklinkař byl Slovák (který nosíval svoje zboží v objemné košatině na hlavě. Aby se mu krámek s hlavy nezřítil, přidržoval jej zahnutým koncem své sukovice. Této hole používal také jako klepadla na dveře, poněvadž se k nim pro objem košatiny nemohl nadosah ruky přiblížit.) Co nabízel? Přímo poklady: kromě skleněného zboží to byly figurky z porcelánu, zápisníčky, tužky a taky hračky. (Nejzajímavějším byl pestře oděný šašek, který při smáčknutí péra na prsou cinkal mosaznými činely, jež třímaly jeho rozpažené ručky).

K bohaté, samozřejmě nezávazné prohlídce lákal hospodyně obchodník bosenského původu, který nabízel galanterní zboží, břitvy, nože (značky Sarajevo), mýdla, foukací harmoniky. Celý svůj krámek nosil zavěšený na pantech před sebou na břichu, sám v bosenském kroji s fezem se střapečkem na hlavě. (Po staroslovanském mravu každému tykal. Zvláštností těchto obchodníků bylo, že své tovary značně přeceňovali. Naši lidé ono tajemství znali a tak "nekřesťansky" smlouvali a smlouvali. Až posléze často "za babku" koupili. Smlouvání hanbou nebylo, protože braťko s tím vlastně počítal.)

Brusiči (Šléfíři) jezdil obyčejně s trakařem a svojí družkou podnikatelkou, která zašívala a spravovala deštníky - parazóle. Obyčejně před hospodou rozložil svoje nádobíčko, kde nejdůležitějším byl brus, který poháněl šlapáním jednou nohou obdobně jako šicí stroj. Nůžky, nože, břitvy s rozmáchlým gestem přikládal k točícímu se brusu, na který z nádoby nad ním kapala pořád voda. (O někom, komu "jela huba až se od ní prášilo" se říkalo, že mluví jaké šléfíř.)

Doškaři: Jedním z řemesel bez kterých se neobešla žádná venkovská stavba v brněnském okolí byli také doškaři. Ještě před uložením na střechu se sláma "impregnovala". Namáčela se do jílové kaše, až se řádně napojila a potom se po široké desce tahaly došky na střechu. Hřeben té slaměné střechy se jmenoval "kalenice". (Tyto zodpovědné práce konali jen odborníci a jedině jim se "tažení" došků svěřovalo. I oni bývali při své práci dost často nakaleni, a nelze se tomu divit, protože tažení se provádělo až po vymlácení obilí, z nové slámy a touž bývalo dost chladno. Kal i došky bývaly studené a bylo proto nutno "hltem" kořalky se přičinit o udržování temperatury proti nastuzení.

Mezi ještě nedávno provozovanými řemesly jsou i některá, na kterých se přiživovali příležitostně - sezonně - třeba i sedláci nebo jejich nádeníci. V zimě při silných mrazech jezdili sedláci na fůrverk k řece, protože tam měli pro ně práci ledaři. Pivo muselo být i v létě dobře vychlazené a hostince na to byly připraveny - v hlubokých sklepeních se skrývaly místnosti plné ledu, které byly v zimně doplněny a přes léto pomalu odtával. Výdělek byl slušný, navíc koně v zimě docela odpočatí dostali pořádně zabrat. (Někteří ledaři užívali k dělení ledu kromě velkých sekyr také silné ocelové pily. Získaným ledem plnili prostornou jundrovskou lednici, jejíž dvojité dřevěné stěny byly vyplněny popelem).

Pískaři. (Velice výnosnou živností bývalo pískařství. Nevyčerpatelný zdroj této živnosti (ještě před tím, než byla postavena Kníničská přehrada) býval na dně Svratky (Švarcavy). Byl to výborný stavební materiál, jenž potřebovali brněnští stavitelé ke stavbě soukromých budova výnosných činžáků). Po řece se pomalu sunuly břichaté široké a mělké čluny, na kterých s nezbytnými dírovanými zahnutými lopatami na dlouhých tyčích pracovali pískaři. Spíš než lopaty to byly motyky, kde místo motyky byla děrovaná lopata. Táhli je po dně, a když byla lopata plná, vysypali ji do člunu. Povozníci přijížděli na břeh na příhodné místo - na štonta odtud písek rozváželi po stavbách. Koně se zapřeli do chomoutů, kola pod těžkým nákladem mokrého písku zapraštěla a vůz za mohutného povzbuzování vyjel na cestu na břehu. (S pocitem hluboké nelibosti vzpomínám na utrpení ubohých koní, které stavitelé svým často surovým pacholků svěřovali. Štompil, kopec u Čichnovi, svah u horní kapličky v Žabovřeskách do Tábora, to bývala místa, která u některých koní budila přímo hrůzu a jankovitost.

Co ran a surového bití zakusila ta ubohá zvířata, která vlastně nejvyšší měrou přispívala k obohacování svých majitelů. Málo bylo těch pacholků, kteří spřáhli na úpatí těch svahů koně do čtveřic a umožnili jim tím způsobem snadněji náklady vzhůru dopravovati). Zbývá jen dodat, že hospodáři s ke svým koňům chovali skoro všichni jinak, protože koně byli nejenom nutná podmínka k obdělávání půdy, ale byli chloubou a vizitkou každého dobrého hospodáře. Sami koně- to by mohla být samostatná kapitola. Dobře věděli, co je čeká, každý měl svou vlastní osobnost a charakter, znali cesty a nejednou se stalo, že přivezli domů zraněného hospodáře sami. I když daleko častější byly případy, že takto dovezli před rozdurděnou hospodyni jejího muže přímo z hospody.

V 19. století selská stavení v Komíně vypadala podobně: základy z lomového kamene (z některého místního lomu, zdivo s nepálených cihel kotovic z místní cihelny. I půdorysně si byly statky podobné: na náves do dědiny v uliční frontě předsíň průchozí až do dvora a průjezd s vysokými vraty oddělovaly část obytnou od užší části, ve které byly komory. Ve dvorním křídle byly chlévy, před kterými po celé délce byly "náspi a"(na s nimi často holubníky), s druhé strany hnojník s jímkou na močůvku. Průjezdem se přes dvůr jezdilo na zahradu, kde na konci přístupná z humen stála stodola. Domy tvořily souvislou uliční frontu, ve vysokých sedlových střechách se skladovalo především seno, sláma byla hlavně ve stodole. Na štěstí pro komínské stavebníky byl stavební materiál, jak kotovice, tak kámen k dostání přímo v místě.

Stará komínská cihelna. Stávala pod mohutným masivem žlutého jílu na severním konci dědiny "nad Chalópkama". V druhé polovině 19. stol. tam pracovali dva cihláři a o jejich životě se zachovala docela podrobná zpráva. Cihelna byla obecní, železné formy razily do cihel monogram obce. (V létech okolo roku 1850 tam pracoval a hospodařil jakýsi Macínek. Ten i přes svou drobnou postavu dospěl do mužných let. Po celou dobu léta bývalo v cihelně tak pilno, že si musil přibrat pomocnou sílu. Býval to obyčejně starý Mlaskač, který přilnul k dobráckému Marcínkovi svou plnou duší. Byla na ně pěkná podívaná, když podle taktu se starou písničkou na rtech rozšlapávali žlutavé těsto, jež jim jako žížaly provlékalo mezi prsty bosých nohou. V této práci neustali, pokud byly žížaly lámavé. Počaly-li se však kolem prstů ovíjeti, byli jistí, že budou z těsta cihle bezvadné).

Komínské lomy kromě největšího lomu u silnice do Bystrce, tam kde se úbočí Chocholy těsně přibližuje k řece Svratce, dodával hlavně před rokem 1910 kámen do základů komínských stavení lom na západní straně skalnatého ostrohu uprostřed dědiny, kterému se říkalo Hosperek, teď Ruský vrch na paměť vojáků sovětské armády, kteří padli v jeho okolí při dobývání Brna a kteří mají na jeho vrcholku společný vrch. Až téměř k řece původně tarasil celé údolí, odtěžením se vytvaroval do dnešní podoby. Ještě u mlýnského stavení byl ponechán původní rostlý kámen, jako nároží. Z obrazu mlýna, který namaloval mistr Chittusi je tehdejší tvar kopce docela patrný. V lomu se těžilo ručně a kámen se odstřeloval, proto i kameník, bydlící nedaleko nabíjel hmoždíře a odpálil čestné salvy při slavnostních příležitostech. (Do šumotu proudu řeky-vrhajícího se do pěnícího víru mezi temné balvany zaznívaly k uchu pozorovatele rány kladiva strýčka Kotasa, jenž tu do tvrdé skály dlabalo tvory pro výbušné nálože. Do těchto úderů mísil se klepot malého kladiva štěrkového, jímž mistrně rozrážela manželka jmenovaného skláře větší úlomky kamene na štěrk. Oba stejným dílem zaujati zocelili na otužilé, stejně rozložité a stejné zajímavé děti kamenné práce). A jak to vypadalo při slavnostní mši, kterou sloužil farář venku? (Zraky nadějné mládeže na kapesnících na jedné noze klečící upřeny byly mezírkou na Hosperek a dychtivě sledovaly 5 ohnivých jazyků, vyšlehujících postupně z jícnů 5 hmoždířů do jasu líbezného jarního dne).

Tady si zaslouží zmínky některé sezonní práce, které byly docela příjemné, protože se okolo scházela větší společnost. A protože to často byla společnost ženská, povídání nebralo konce ke všem vzpomínkám se přidaly i historky hodně strašidelné, takže se panímámy za tmy se rozcházejíce co chvíli ohlížely, jestli za se nimi podél domů v černočerné tmě neplíží upír nebo vlkodlak. Až do noci se dralo peří, panímámy se scházely ve větším počtu u vydrhnutého stolu na kterém se doplňovala hromada jemného husího peří. Stáda hus pásli přes rok děti hlavně na potoce pod rybníkem, který nepřežil stavbu sídliště. Zábava všech husopasů bývala všelijaká, od hraní karet až po první špásování s děvčaty. Ale husy pásly jenom děti. Na konci léta už nastalo husím mučení. Jemné peří se podškubávalo, takže po takovém zásahu hejno vypadalo velmi zuboženě a křehčí husí nátury určitě trpěly komplexem méně cennosti. A co teprve když je těsně uzavřely do posady a dírkovaným trychtýřem do nich ládovaly kila "turkyně". Protože je nestačily spolykat, tak hospodyně jednou rukou posunovala objemná sousta rukou po krku až k husímu žaludku. Ale jaká to byla pochoutka, pečená husa a husí sádlo s husími játry na chlebě! No a samozřejmě pytle peří, které se dralo dcerám do výbavy, do duchen a polštářů. Když dračky dokončily svoje dílo, býval "dóděrek"- na stole plno koblih, koláčů, jídla, čaj s rumem i bez něho, zábava se protáhla až do noci, protože ženským nikdy nestačil čas na to, aby si řekly všechno, co měli na srdci a hlavně na jazyku. (Vždy večer dostavily se dračky do příjemně vytopené seknice, zasedly ke hrubému stolu, vybíraly po hrstce kypré peří, jež hospodyň občas sbírala a ukládala. Pápěří se házelo pod stůl. Při draní se povídalo, zpívalo, klevetilo, kula ženská obecní politika).

Kromě podomních obchodníků se čas od času zčistajasna objevili jako s nebe spadlí návštěvníci, kteří nebyli přijímáni veškerým obyvatelstvem s potěšením.

Cikáni. Sotva se objevili, už utíkali děti domů s tou neblahou novinou. Komory se zamykaly, slepice a husy sháněly domů za plot a všichni měli přísný zákaz nikomu neotvírat. Nakonec se dokodrcal i vůz s přepestrým nákladem hlučných černovlasých ženštin ohnivých pohledů.

Utábořili se za dědinou a tak jak se objevili, tak zase zmizeli. Nebyli jen ti chudí, konští handlířa kotláři se uměli v obchodě otáčet a ze staré herky před koňským trhem dokázali vydolovat poslední zbytky energie a ušlechtilosti, takže dobře prodali. Jak dlouho účinky jejich mastiček účinkovali – to bychom se museli zeptat napálených kupců. V komíně se žádná rodina Cikánů neusadila, v sousední Bystrci jedna ano. Živili se košíkářstvím. (Kdysi přistihl bystrcký občan staréhoDaniela na louce, jak mu ořezával vrbové proutí. Sedláček jej pohnal k rychtáři, který mu uložil pokutu 2 zlatých. Daniel slíbil, že se polepší a pokutu zaplatí. Propouštěje cikána pohrozil mu prstem a pravil: "Hlavně Danieli abys nechodil na cizí proutí!" Cikán se na něho tázavě podíval a zabručel: „A z čeho mám prosím pokutu zaplatit? "Cikánky z Danielova rodu stávaly modelem malíři Obrovskému).

Žebráci. Byli to většinou staří známí, kteří obcházeli čas od času celou dědinu a byli vděční za kus chleba, polévku, nebo přespání na slámě. Pravidelně se objevovali o poutích a hlavně v den výplaty v brněnských továrnách, protože i v Komíně byli dělníci. Měli už svoje pevné stanoviště a zdálky vítali příchozí hraním na verg (flašinet). Jiní hráli na harmoniku, dokonce i na jakousi harfu. Někteří z nich byli skutečně tělesně postižení a nemohli se živit jinak.(Protože mívali krajíčků chleba někdy i hodně, stávalo se, že ti lehkomyslní je nechávali za hlt kořalky v putykách židům, kteří tím chlebem krmili buď drůbež nebo i prase).

Kromě žebráků bývali v Komíně i tzv. almužníci, kteří za drobný peníz z kostelní nadace uklízeli v kostele i okolo, odhazovali sníh před farou, také předříkávali motlitby v kostele před bohoslužbou. (Takoví jsou kupodivu v Komíně dodnes).

K životu vesnickému - a Komín zemědělskou vesnicí byl vlastně až do 70.let minulého století patřilo množství církevních svátků, poutě, hody, dožínky, bálů a všeliké další různých zábavy.

Byly vítanou příležitostí pro putující umělce a všech druhu.

Komedianti přijížděli v malovaných maringotkách tažených koni. Provazochodci, žongleři, cvičená zvířata, hrůzostrašné cviky na rozkývaném vysokém stožáru přitahovali nejenom děti, ale všechny zvědavce nejenom z Komína.

Živé obrazy byly vlastně krátká divadelní představení, k nimž přibírali potulní umělci pro nedostatek vlastních herců také dospívající místní mládež. Mívali k těm hrám pěkné obleky, které šily ženy nebo dívky těchto umělců. Hrávali hlavně: Jenovéfa, Král a uhlíř, pašijové hry, někdy byli pouze částí cirkusového představení.)

Komedianti s pimprlaty - obsadili obyčejně sál některé hospody a sezvali všechny na představení, kde se největší oblibě těšil Kašpárek, Škrhola a všichni rohatí. Děti na zemi, dospělí na lavicích za nimi sledovali nevídanou podívanou, kde kromě pohádek a kusů historických se předváděly i zlidovělé hry velkého Šejkspíra.

Dudáci. Malebná skupinka tří hudebníků z Dalmacie, dva pískali klarinety, třetí hrál na dudy a buben. Dnes bychom řekli multiinstrumentalista, proto žena buben umístěný na zádech tlouk paličkou připevněnou na lokti, a to ještě obsluhoval činely a triangl! (To bylo zařízení, které obsluhoval šňůrkou připevněnou k noze). (Někdy vodívali brumlavého tanečního medvěda nebo dovádivé opičky. Pod modrou pelerínou míval jeden z nich pytel do něhož ukládal nepeněžní dárky. Také velbloudáře bylo někdy možno spatřit a odvážní naši kluci směli se na pohyblivém hřbetě trpělivého korába pouště povoziti).

Komedianti a všelijací kejklíři zůstávali v dědině aspoň týden a hned se okolo nich točila mládež, která vždy obdivovala volnost, dálky a dobrodružství. Přinášeli sebou nepoznaný a proto tajemný způsob života, který neměl pevný řád neměnných povinností a celodenní práce.

Po tu dobu jejich děti chodili do komínské školy a nikomu nevadilo, že sotva četly a psaly, protože o přestávkách nebo i místo tělocviku předvedli salto nebo pár nevídaných cviků a získaly hned všechen obdiv. Komedianští kluci kouřili, mluvili jinak, jaksi dospěle a jejich dívky s hlubokýma tajemným pohledem zmámily nejednoho sedláckého synka, kterému se potom ani nechtělo vstávat na roráty k ministrování a u vidlí často zastalse zasněným pohledem, dokud ho někdo nepohnal k další práci.

Ale v Komíně, tak jako na každé moravské vesnici bývalo v průběhu roku veselo často, ale to už je jiná kapitola.