Dějiny Komína v datech
-50 000
mladší paleolit, člověk cromagnonský - lebka Brno
III nalezená na hranici Komína a Žabovřesk v
blízkosti trati Štompil a Nivy, které byly na
nálezy archeologické velmi bohaté. Člověk žil v
tlupách, organizovaných jako matriarchát, živil
se sběrem a lovem. Lovci mamutů , sobů, medvědů,
vlků, jelenů a bizonů. Primitivní nástroje
kamenné.
-30 000 až -12 000
mladší aurignacien, gravettien naleziště po celém
svrateckém a svitavském údolí. Putující tlupy
lovců sobů s nástroji vyrobeným z rohovce ze
Stránské skály.
-8 000 až - 4 000
mezolit, střední doba kamenná zahloubená stavení
nejstarších zemědělců (nález v Komíně 3x 1,6m,
hloubka 1,5m) Nejstarší nástroje na obdělávání
půdy.
-4 000 až - 2 000
paleolit a neolit . Kromě nástrojů kamenných
z pazourku, rohovce a jaspisu se vyskytují bohatě
i nástroje z kostí. Včetně pomůcek na přadení
látek. Zemědělci chovají dobytek. Vzniká pálená
keramika a ta ve svém bohatství tvarů a zdobení
se stává rozlišujícím znakem jednotlivých kultur.
I naleziště v Komíně odkryla střepy keramiky
páskové nebo volutové, (lidé podunajští),
vypíchané i malované. Každý z těchto typů keramik
je zároveň typickým znakem kultur různých kmenů
putujících po střední Evropě.
Bohatství keramických nádob doplňují nálezy
hliněných lžic a naběraček, dokonce hliněné sošky
žen. Lidé malované keramiky zanechali v Komíně
pozůstatky sídliště, kde odkryté obydlí mělo
půdorys 6 x 4m a bylo zahloubené 1m. Lepší
využívání půdy a také tkaní látek přinášelo
nadprodukci, které už umožňovala směnné
obchodování s putujícími obchodníky.
- 1 700
doba bronzová, Kočovné národy po splynutí s
místním obyvatelstvem přinesly i nové technologie.
Svědčí o tom nalezené předměty z této doby.
Únětická kultura už zná slévání mědi a cínu v kov
vyšší kvality - bronz. Ve společnosti vznikají
nové vztahy, bohatší vrstvy se odlišují
a nadřazují nad nemajetné. Matriarchát zaniká.
Kromě bronzových ozdob a spon a jehlic jsou
časté nálezy bronzových zbraní, u kterých je
možné určit primitivní stupeň seriové výroby.
Do brněnské kotliny proniká lid mohylových polí,
který provozuje především pastevectví v polohách
dosud neobdělaných. Ze severu lze doložit putování
lužické kultury - lidu popelnicových polí.
V zemědělství i řemeslech dochází k specializaci.
Komín leží na rozhraní obou kultur.
- 800 až - 500
doba železná, rychlý rozvoj celé společnosti,
rozmach osídlení, společnost se nadále vrství,
vládnoucí a nejmocnější vymezují stále pevněji
ovládané území. Rozvoj podmíněn také výskytem
železné rudy na sever od brněnského osídlení.
-400 až -200
obsazení území Kelty, kmenem Bójů.. Přinesli
nejenom vyspělou bojovou techniku ale hlavně
technické nadání, umělecké cítění a obchodní
podnikavost.
-100 až 100
expanze germánských kmenů, Markomani, Kvádi 5, 7,
8. stol. Území obsazeno Slovany, doloženo žárovým
hrobem ze Štompilu.Rozmach všech výrobních
odvětví, další vyostřední sociálních rozdílů
9. stol.
vzniká silná a pevná velká Morava a řadí se k raně
feudálním evropským útvarům. Upevňuje se
křesťanství, dokladem jsou i hroby nezpopelněných
obyvatel Komína.
10. stol.
vzniká první podoba souvislé zástavby při řece
Svratce, první zárodek vesnice KOMÍN. Původní tvar
zástavby - obestavěný trojúhleník uprostřed s
malým návrším, které později sníženo vytvořilo
vhodné místo pro výstavbu kostela. Uzavřený
obestavěný útvar s domy v souvislé zástavbě byl
v jižní části uzavřen bránou (v místech zaústění
ul. Branka na ul. Hlavní). Severní brána sloužila
především k vyhánění dobytka. Později byla tato
trojúhelníková náves prodloužena souvislou
zástavbou - ulicí - až k řece Svratce, ke mlýnu.
1.12.1240
to je datování listiny darovací, kterou královna
Konstancie (druhá manželka Přemysla Otokara I,
matka svaté Anežky) darovala Komín klášteru
v Předklášteří u Tišnova. (jejž založila v roce
1233). Majetek tento koupila od Diviše z Divišova
z rodu Šternberků, který ho do té doby vlastnil.
Zaplatila v hotovosti 230 hřiven stříbra
a dalších 50 bylo vyplaceno po její smrti abatyší
kláštera až syn Diviše předal Komín tím,
že ukázal v terénu hranice obce.
7.12. 1240
Václav I, majitel Veveří se zavazuje chránit
majetek kláštera v době válek a nepokojů.Od té
doby platili a robotovali poddaní v Komíně nejenom
kláštěru, ale také panství veverskému.
1257
list abatyše kláštera Tišnovského - určuje
podrobně povinnosti poddaných v Komíně. Stanoví
úřad rychtáře, který měl v pravomoci rozhodovat
pře menšího významu.
22. 4. 1324
na žádost komínských občanů, kteří doposud patřili
pod farnost na Starém Brně královna Eliška Rejčka
se svolením biskupa olomouckého, který zřizuje
komínskou farnost (1323) staví na svoje náklady
kostel. Komínští se zavazují, že faráři budou
platit celý velký desátek. Do farnosti kromě
Komína patří ještě Jundrov, Manice a Žabovřesky.
Kostel vystavěn ve slohu raně gotickém, věž včetně
jehlanu byla kamenná do roku 1883, kdy při celkové
opravě nahrazen jehlan betonovým.
1428
husité nedobyli Brno, vyplenili okolí
1511
ulit 60ti metrákový zvon sv. Vavřinec, dodnes
na věži kostela
1515
mlýn v Komíně kupuje brněnský měšťan Václav
Roučka, dále ho vlastní Jakub z Hochtu, a další,
od r. 1621 ve vlastnictví jezuitů, kteří jej
připojili k řečkovickému panství.
1590, 1593, 1598
zemětřesení, hrozné bouře, neúroda a bída počátek
XVII.stol. má Komín 49 obydlených domů
1645
obléhání Brna Švédy, v Komíně ustájena jízda.
Pověst vypráví, že tady vyslechl pacholík
poradu štábu, kde bylo rozhodnuto, že pokud
nedobudou Brno do zaznění zvonu v poledne odtáhnou
obléhání skončí. Vyrazil se zprávou na Špilberk
a zdecimovaní obránci začali zvonit o hodinu dřív
- Švédové odtroubili k ústupu a od té doby zvoní
poledne na Petrově v 11. hodin. Na kostele přibita
švédská podkova. Předměstí Brna včetně Komína
zpustošena, vydrancována, vypálena.
1648
krutý mor v Brně a okolí.
1663
pro nedostatek duchovních sloučení far komínské,
bystrcké a žebětínské
1691
první písemná zmínka o škole, nebo vlastně
o učiteli na této škole v Komíně.
Škola ovšem určitě fungovala jako škola farní
již dříve.
1720
velký požár zničil skoro celou dědinu, farář
přesídlil do Bystrce
1750
Komín má 37 chalup a 6 domků
1770
v seznamu učitelů uveden i komínský učitel
vyučující jak češtinu, tak němčinu
1786
duchovní správa znovu v Komíně
1782
Josef II ruší klášter v Předklášteří, majetek
napřed v nájmu, později (od roku 1799
ve vlastnictví majitelů veverského panství.
18. 11. 1784
listina o povinnostech poddaných stanoví také
pravidla pro vrchnost, podepsáno Josefem II
1790
Komín má 81 domů a 496 obyvatel
(včetně svobodného mlýna)
1834
Komín má 111 domů a 605 obyvatel
1849
za 4060 zlatých, 26 krejcarů, vykoupili
se komínští z poddanosti.
Jsou zvoleni první radní a starosta obce
1869
Komín má 134 domů a 809 obyvatel
1880
150 domů, 931 obyvatel
1890
Komín má 168 domů a1019 obyvatel (1017 katolíků,
2 židé,, 1018 Čechů, 1 Němec)
1909
otevřena nová, výstavná škola podle návrhu
stavitele Ant. Blažka
1910
295 domů, 1846 obyvatel
1919
spolu s dalšími předměstími Komín připojen
k Velkému Brnu
1921
316 domů, 1951 obyvatel
1930
409 domů, 2317 obyvatel
1950
525 domů , 2459 obyvatel
1970
597 domů, 2579 obyvatel
1990
Městská část (jedna z 29 Statutárního města Brna)
Brno - Komín zvolila v obecních volbách
zastupitelstvo a radu městské části. Starostou byl
zvolen byl zvolen ing. Josef Doležal (ČSL),
zástupcem starosty Jan Halíček (ODS)
1991
912 domů, 7827 obyvatel
1994
v obecních volbách zvítězila ODS 6 zastupitelů
z celkem 17 členného zastupitelstva starostou byl
zvolen Karel Hledík (ODS), zástupcem starosty
Jan Halíček (ODS)
1998
do dalšího čtyřletého období byl novým
zastupitelstvem znovu zvolen Karel Hledík
a Jan Halíček jako starosta a místostarosta.
2001
Komín má 923 domů, z toho je 647 rodinných
domů, celkem je 3141 bytů.
Žije v něm celkem 7 306 obyvatel z toho se
přihlásilo k národnosti české 5687 obyvatel,
k moravské 1288, ke slovenské 61, k německé 6,
k polské 7, k romské 0, ostatní nezjištěno.
Podle náboženského vyznání je věřících 2869,
bez vyznání 3647, ostatní neuvedli. K datu sčítání
(1. 3. 2001) žilo v Komíně 17 Ukrajinců,
2 Vietnamci a 8 občanů USA.
2002
v obecních volbách opět zvítězila ODS 7
zastupitelů ze 17. Starostou byl zvolen Karel
Hledík, místostarostkou Eva Joklová (ODS),
do funkce uvolněného radního Jan Halíček .
2003
starosta Karel Hledík odstoupil s funkce a na jeho
místo byla zvolena Eva Joklová a na místo
místostarosty ing. Vladimír Škára CSc. Místo
uvolněného radního bylo zrušeno.
sestavil Karel Hledík podle následujících pramenů:
-Cecilie Hálová-Jahodová: 1975, Brno-dílo
přírody, člověka a dějin, Brno
-Karel Kuča: 2000,Brno,vývoj města,
předměstí a připojených vesnic, Praha
-František A.Slavík: 1897, Vlastivěda
moravská, Brno
-Josef Kučera: 1938, Z dějin Komína,
Sborník k 50 výročí založení Sboru
dobrovolných hasičů, Komín
-František Kloupar: 1961, Kronika Komína,
nevydáno
-Český statistický úřad: výsledky sčítání
lidů, domů a bytů k 1.3.2001
-Český statistický úřad: výsledky voleb
1990, 1994, 1998, 2002
Tradiční komínský kroj
Selské zázemí vytvořilo v Komíně bohatou
národopisnou kulturu, zvyky a obyčeje rodinného
a společenského charakteru včetně obyčejových
předmětů a krojového oblečení. Ve všední dny
nosívali muži před dvěma stoletími bílé konopné
kalhoty na okraji nohavic roztřepené a ze stejného
materiálu ( v tenčí tkanině) také košili stáhnutou
u krku a rukávů tkaničkou. Přes pracovní oblečení
si uvazovali modrou indigovou zástěru. Košile byly
ve dvou posledních desetiletích 19. století
vystřídány typem městského střihu s přeloženým
límečkem. Kalhoty ke slavnostnímu účelu, podle
materiálu z ovčí, kozí, nebo jelení kůže, měly
barvu přírodní až žlutou. V polovině 19. století
převládla černá. V 18. století bývaly kalhoty
po kolena s modrými punčochami pod nimi a střevíci.
Do padesátých let 19. století se prodloužily a
obouvaly se k nim vysoké boty. Dnes muži oblékají
kalhoty dlouhé černé s polobotkami. Vesta bývala
prodloužená přes pas většinou modrá, nebo černá,
jen muži přiženění do Komína odjinud mívaly vestu
hnědou. Byla zdobená řadou lesklých knoflíků.
Střih, černá barva a knoflíky se dochovaly
k mužskému oblečení dodnes. Pokrývkou hlavy býval
klobouk se širokým okrajem, v zimě beranice
a v létě klobouk slaměný. Klobouk stárkovský má
dodnes v Komíně ojedinělé zdobení z rozmarýnu
svázaného do obdélníkové plochy s drobnými
mašličkami a kytkou na jedné straně. Kabáty,
pláště, haliny a kožichy vymizely.
Ženský kroj selský, pracovní, podle pamětnic
Josefy Volejníkové (1881) a Marie Grossové (1891)
měl jupku, na příklad z bavlněného kanafasu
s tenkými modrými proužky. Sukni z " tištěnky",
modro-tiskovou, na spodním okraji většinou
s našitými třemi pásky. Zástěra byla rovněž
z továrního kanafasu jemně károvaná. Na spodním
okraji zdobená paspulkou s vyšívaným ornamentem,
v našem případě červenými třešničkami na bílém
podkladě. Bílý šátek s modrým dekorem se vázal
"na kukličku" pod krk, nebo " na hanačku" dozadu.
Černé nízké boty obouvaly ženy naboso. V chladném
počasí měly páskové punčochy pletené ze zbytků
vlny, nebo bavlny. Ty však zakrývala poměrně
dlouhá délka sukně. Podle Josefy Volejníkové byly
ženy i do práce parádivé, když přišly na pole
jupku a svrchní sukni složily do brázdy a ve dvou
spodních sukních pracovaly. Na cestu zpět se opět
nastrojily. Sukně ke slavnostnímu kroji bývaly
a jsou stále široké, řasnaté, většinou tmavomodré,
nebo tmavočervené. Zástěry pastelových barev ladí
barevně s kordulkou. Nejsou vyšívané, na rozdíl
od plošně vyšívaných rukávců, dříve ručně, nyní
strojově. Plátěný krejzlík okolo krku je skládaný,
na okraji s výšivkou, nebo kraječkou. Rovněž
spodní sukně měly na okraji výšivku. Do kordulky
se zavazuje malý trojcípý šátek zvaný "půlka" bílý
nebo červený hedvábný. Hedvábná půlka podle
pamětnic stávala "jednu pětku" a dělník na
ni pracoval celý týden. " Kacabaje" nosily vdané
ženy a bývaly sametové vyšité při zapínání korálky.
" Tyanglice" , prodloužené půlky vázané přes prsa
křížem do pasu vzadu se oblékaly na každou slávu,
především do tance. Bývaly vyšívané na tylu, dnes
volánové okraje jsou háčkované. Punčochy ke kroji
bývaly červené, nebo bílé a obouvaly se tak zvané
"sonetky", boty přes půl lýtek šněrovací, zdobené
při šněrování výšivkou. Paty a špičky byly
lakované a na podpatku zlatý plíšek. Na hlavu
patří šátek červené barvy nazývaný vídeňský, také
lipský nebo turecký. Je složitě uvazován a dovedou
ho vázat pouze některé ženy.
Komín měl svoji pečeť používanou
od 17. století. V jejím středu byla Radlice
s košířem a nad nimi nápis KOMÍN, což mimo jiné
rovněž dokládá, že komín byla vesnice s českým
obyvatelstvem. Současný znak i prapor vychází
z těchto historických detailů. Byl oficiálně
schválen v roce 1999.
Procházka komínským hřbitovem
Anna Modrová
Růst města si vynucuje rušení předměstských
hřbitovů. Přišla řada i na hřbitov komínský
založený roku 1820 při zrušení původního,
obklopujícího kostel sv. Vavřince, jejž založila
královna Eliška Rejčka roku 1323.
V roce 1820 sahal nový hřbitov jenom k
márnici ( byla uprostřed hřbitova před zdí). Byl
obehnán zdí a přijímal mrtvé nejen z Komína, ale
i ze Žabovřesk ( které tehdy soustřeďovaly tři
obce: Žabovřesky, Vinohrádky a Manice) a z
Jundrova ( který se až do 12. století jmenoval
Sulostovice a patřil kapli na Špilberku.).
Pohřební obřad začínal už v domě smutku, kde
bývala rakev se zesnulým vystavována. Lidé se
chodívali s mrtvým loučit, obkládali ho svatými
obrázky a květinami.( Výrobu a obchod s rakvemi
měl v Komíně na Hlavní ulici č.65 pan Čupera). Po
rozloučení se zesnulým byla rakev nesena za
doprovodu hudby do kostela, kde byla sloužena
zádušní mše, při které se hrálo a zpívalo. Po mši
se šlo na hřbitov. Původně byla rakev jen nesena
statnými muži, ale později byl zakoupen černý
pohřební vůz s bohatými řezbami, tažený dvěma
koňmi ( i tento krásný vůz byl nakonec vystřídán
černým autem). Pohřební průvod zahajoval hoch
s křížem a modlící se kněz. Za ním kráčeli členové
spolků. Při pohřbu mladých a dětí šly družičky
v bílých šatech. Podél vozu kráčeli uniformovaní
hasiči, veteráni nebo zaměstnanci pohřebního
ústavu. Při ukládání rakve do hrobu se střídali
řečníci a zpěváci doprovázeni hudbou. Byl-li
pochováván voják nebo lesník, padlo na jeho počest
i několik výstřelů.
Nejstarším hrobem komínského hřbitova, dodnes
zachovalým a s úctou opatrovaným, je hrob, na
jehož litém, železném pomníku stojí psáno: "Pod
tímto rovem odpočívá nadučitel Karel Čichna, který
zde zemřel po čtyřicetiletém působení dne
10.4.1834 v 61 roce věku svého." Karel Čichna
proslul jako hudební skladatel, jeho skladby se
však bohužel nedochovaly. Z komínských občanů
sestavil kapelu. Vděčnost k vzácnému učiteli se
v Komíně dědila z generace na generaci. Na jeho
počest se pojmenována ulice Čichnova. A jistě na
jeho památku se ozývaly rok co rok o vánocích od
Plšků ( byl to po několik generací v Komíně starý
muzikantský rod) křídlovky a zpívaly betlémské
písně, které se z kopců nad kostelem ozývaly. Také
nám přestěhovalcům po zbourání domků, přišel
o Vánocích zatroubit p. Gross.
Vzpomínám si, že za mého dětství, tedy asi
kolem roku 1910, bývalo na hřbitově dosti litých
i dřevěných pomníků. Rovy se vrstvily asi do ? m
výše a vysazovaly se pivoňkami, lék. hřebíčkem,
barvínkem a božím dřevcem. Kolem dokola vyžínaly
ženy trávu a my děti si trhaly květinky, vily
věnečky a hrály si.
K nejstarším patří i hrobka mlynářské rodiny
Gottwaldovy z roku 1825. Pohřbívalo se do ní
v roce 1872, 1883, 1889, 19000 a naposledy do ní
byly uloženy k věčnému odpočinku 13.12.1943 Žofie
a 6.3.1950 Karla provdaná Hlosková, zřejmě
poslední dcery mlynáře Gottwalda, člověka velmi
pokrokového, na kterého se dodnes v Komíně
vzpomíná. Však dosud žijí pamětníci mlýna
zbouraného v roce 1921, na jehož místě dosud stojí
elektrárna ing. Petra. Mlýn míval půvabnou
předzahrádku plnou růží a taky jedno okno do
zahrádky směrem k Dvořákově stodole, kde stával
žentour. Nás děti moc lákal a když jsme ho
roztočily, z toho okna na nás paní Karla
Gottwaldova křičela a hrozila na nás. Když zemřel
poslední obyvatel starého mlýna, lehl si jeho pes
na čerstvý rov. Bez hlesu ležel, neslyšel volání.
Věrnost až za hrob. Na střeše mlýna do poslední
chvíle stávala litá železná monstrance s nápisem
IHS (Jesus hominum salvator - Ježíš lidí spasitel)
pocházející prý z doby darování Komína ve
13. století klášteru královnou Konstancií, vdovou
po Přemyslu I., zakladatelkou kláštera
cisterciaček v Předklášteří u Tišnova. Královnino
darování bylo roku 1240 potvrzeno jejím synem
Václavem I.
Přes 650 let ( podle odhadu Památkového
úřadu) je stará socha Krista z lipového dřeva s
pěti vrstvami barev, kterou její komínský majitel
za 2. světové války schovával v seně. Na tento
nešťastný úkryt jí zůstala navždy památka.
Sovětští vojáci ji prostříleli, když prohledávali
půdy a zajišťovali ukryté německé vojáky.
Současný majitel ji má v držení svého rodu od té
doby, kdy ji jeden z jeho pradědů našel ve mlýně
v harampádí po odchodu jezuitů ( jezuitský klášter
zrušen za Josefa II. roku 1782) a od mlynáře si
ji vyprosil. V 16. století byl mlýn dočasně
přeměněn v papírnu. Vzpomínám si, jak vchod do
mlynářova bytu byl dlážděn mlýnskými kameny. Za
první světové války cvičili ve mlýně komínští
Sokolové. Starostkou tehdy byla Aloisie
Neubauerová. Když se na Ostrůvku stavěla z
dobrovolných darů sokolovna, zaváželi sokolové
sutí od skály mlýnskou strouhu. Za mého dětství
tam stávalo dřevěné mlýnské kolo, kolem kterého -
aspoň podle naší maminky - běhával kůň se žhavou
hlavou. Bázeň před ním zabránila jistě nejednomu
dětskému úrazu. A také klekání nás bezpečně
vracívalo pod rodnou střechu.
Dne 29.12.1937 byl do čestného hrobu
komínského hřbitova pochován zemský školní
inspektor Antonín Krondl, narozený 10.2.1851.
Jeho syn byl popraven gestapem.
Dále zde odpočívá řídící učitel Karel Zháněl,
který se do Komína, do nové jubilejní školy,
přistěhoval v roce 1908 z Vranova. Pocházel ze
starého učitelského rodu, z něhož pocházel i
hudební skladatel Martin Zháněl ( 1830-1919),
dr. Rudolf Zháněl, zasloužilý národní pracovník,
spolužák Petra Bezruče, kaplanoval u Václava
Kosmáka.
V roce 1930 byl na komínském hřbitově pohřben
žabovřeský řídící učitel Antonín Langr (nar.1857),
který se věnoval archeologickým vykopávkám. Při
stavbě domu na Štursově ulici nalezl 2 000 let
starou lebku, kterou jeho dcera později věnovala
do sbírek školy Vesna, ale tam se rozpadla.
Rovněž zde byl pochován učitel Jindřich
Slabý, který se v Brně proslavil spolu s
redaktorem Davidem jako redaktor humoristického
listu Lucerna.
Vedle leží komínský řídící učitel Bohumil
Kristen, komínský kronikář. Jeho rodina pocházela
ze Švédska.
Nedaleko spí svůj věčný sen komínští
sportovci, kteří nacvičovali na historický první
brněnský slet, přerušený vyhlášením první světové
války.
Do řady učitelů na komínském hřbitově patří
i dětmi velmi milovaná učitelka Tonička Vítková.
Také všichni čtyři její sourozenci byli učitelé.
Vlasta Pittnerová, vlastenecká spisovatelka z
Polné, byla jejich tetou. Navštěvovali svého
bratrance v domě, kde Božena Němcová přijímala
návštěvy Josefa Kajetána Tyla a jiných našich
vlastenců. Paní učitelka Vítková se provdala za
Antonína Uhlíře, člověka všestranně nadaného,
maloval, hrál na housle, na harmonium, v Komíně
nacvičoval pěvecké sbory. Když Komínem projížděl
president Masaryk nechal zpomalit u staré školy
na Hlavní ulici a ze zájmem naslouchal pěvecký
sbor, který Antonín Uhlíř dirigoval. Ve Třech
studních nechal postavit Antonín Uhlíř své sestře
Viktorii, provdané za Václava Kaprála, hudebního
skladatele a profesora na konzervatoři dům v němž
se scházeli po návratu z Paříže, skladatel
Bohuslav Martinů s dcerou Kaprálových Vítězslavou.
Martinů byl ve věku Vitulčina otce, dokonce byl
na něho podobný. Dům ve Třech studních navštěvoval
i Václav Talich. Později dům paní Kaprálová
darovala pražskému spolku hudebních skladatelů.
V zahradě je symbolický hrob Vítězslavy Kaprálové,
nadané hudební skladatelky a dirigentky. Do svých
25 let, kdy tragicky zemřela, napsala 25 skladeb,
plných smutku. Byla provdána za Dr.Jiřího Muchu,
s nímž před němci prchala z Paříže do jižní
Francie. Jejich loď byla Němci ostřelována.
Vrtulka těžce onemocněla a v nemocnici v
Montpellieru zemřela. Je tam i pochována. Na
ústředním hřbitově v Brně má čestný hrob vedle
Jarmily Urbánkové. Než do Francie odjížděla
namalovala na obal not skladby "Sbohem a šáteček"
( která vznikla ve spolupráci b.Martinů) hrob s
dvojramenným křížem. Jakoby tušila, že se už
nevrátí, řekl mi její otec, když mi ten obrázek
ukazoval. Dodal ještě, že zdědila po dědečkovi
zvyk kdeco omalovávat. Vitulčina sestřenice, dcera
otcova bratra, provdaná Matějíčková jménem Věra,
byla zpěvačkou. Také Vitulčina matka Viktorie se v
Praze učila zpívat u Morfové. Také malovala a měla
výstavu obrazů v královopolském Besedním domě.
Všechny tyto talenty byly zřejmě dědictvím po
medlánecké větvi rodiny Uhlířovi. Dvě vzrostlé
tuje, které zdobí Uhlířovu hrobku na komínském
hřbitově, zasadil po svém návratu z koncentračního
tábora v Mauthausenu v roce 1945 Dr. Miloš Vítek,
synovec Toničky Uhlířové.
Dále zde odpočívá herec Karel Kosina
(1899-1961), na jehož veselá divadelní představení
Brno ještě stále vzpomíná.
Ve velkém smutku doprovázel na poslední cestě
do hrobu na komínském hřbitově svého bratra Jakuba
Högra Karel Högr, královopolský rodák, tak rád
vzpomínající na své dětství a hry na Zaječí hoře.
Nedaleko měl hrob Alois Pivoňka, první
vodník na brněnské operní scéně. Brno mu však
nedalo čestný hrob - jeho urna byla rodinou
převezena do Plzně.
Je zde pochován dlouholetý starosta Sokola
František Drahovzal, po 12 let předseda MNV.
Povoláním byl účetním u Nejvyššího soudu v Brně.
A kolik dobrých hospodářů zde přijala matka země,
když se svými koňmi doorali a doseli. Rolník
Nechvátal ze Žabovřesky má na svém hrobu pomník,
na němž je znázorněn, jak se u svého pluhu v kleče
sklání nad poslední brázdou. Leží zde selka, která
ze svých dvaceti dětí vychovala do dospělosti
sedmnáct. Také zde leží pekař pan Ticháček.
Vzpomínám slovy básníka na chléb hnětený a žehnaný
rukou naší mámy a pečený v peci, vytápěné bukovými
poleny. Nosili jsme k němu pecny, z nichž některé
vážily až 8 kg. Každá rodina značívala svůj chléb
stálou značkou, hvězdičkami, kolečky apod. Jak ten
chléb voněl, když jsme si ho nesli domů. Však jsme
ho také dokázaly celý kolem dokola okousat. A jak
jsme se teprve zakusovaly do koláčů, které nám
dětem házely družičky z vozů při svatbách! Před
nevěsty, vracející se z kostela, se házely
džbánky, aby se rozbily na střepy pro štěstí.
My děti jsme se na ně vrhaly ze všech stran. Ne
pro ty střepy, ale pro ořechy, cukrátka a krejcary,
které se rozkutálely z rozbíjených džbánů. Bohaté
svatby trvávaly celý týden. Babička Josefa
Volejníková, která před několika lety zemřela ve
svých 98 letech, nám vyprávěla, jak svobodná
děvčata, která čekala děťátko, musila před svatbou
stávat po odpolední bohoslužbě před kostelem a
prosit tetičky, aby jim odpustily, že se dopustily.
Velmi smutný byl v Komíně pohřeb studenta Jiřího
Skokana. Zabil se při slézání stěny jeskyně
Macocha, kam šel navštívit ( místo školy) kamaráda,
který na dně Macochy pracoval. Jeho matka, která
byla vdovou od Jiříkových tří let, 2x denně jeho
hrob navštěvovala. Útěchu hledala v hudbě, zpívala
na kůrech brněnských chrámů.
Věčný sen spí na komínském hřbitově i zdejší
kovář Jan Otradovec a obchodník Ludvík Otradovec,
potomci kdysi známého rodu Otradoviců z jižních
Čech. Redaktor Ludvík Otradovec zjistil, že
jejich předkové mívali ve znaku škopek s hroznem.
Kovárny bývaly vždycky na začátku a na konci
vesnice, aby vozkové na dalekou cestu nechali koně
okovat. V Komíně bývala kovárna v Brance. Nad ní
stávala pastouška. Druhá kovárna stávala u potoka
na ulici Hlavní .
Je zde také pochován pan Neubauer řezník,
který procházel dědinou s velkým psem a kde tušil
kup dobytka, nařídil mu zaštěkat. Prohlédl j
alovičku, poplácal a ještě ji tak 14 dnů krmte,
já zase přijdu.
Velkou hrobku mají v Komíně také Grubrovi,
majitelé hospody. Před ní stávaly formanské vozy,
přivážející ovoce a husy až ze Šumavy. Na bednách
se pak prodávaly před hospodou žencům slaměné
klobouky.
Se vzpomínkou na Jakuba Obrovského je
spojeno zastavení u hrobu pana Vitáska, původně
lesníka u hraběte Belcrediho, který šil v Komíně
papuče. Pan Vitásek se přitrefil k tomu, když
šestnáctiletý Jakub Obrovský, slavný malíř a
sochař, tvořil před bystrckým kostelem svoji první
olejomalbu. Pan Vitásek uznale chlapce pochválil
a obraz od něho koupil. ( "Jen ten křížek na
kostele nechci, já jsem socialista". A tak
Obrovský křížek škrtl, jenomže teď vypadal jako
ruský.) Když Obrovský po letech obraz hledal a
skutečně ho v Komíně našel, s radostí ho vyměnil
za svoji "Zelenou pšenici z Vizovic" a přidal
ještě jednu perokresbu.
Naše procházka komínským hřbitovem pokračuje
kolem hrobu dědečka Čecha, který vaříval celé
dědině povidlí. Od ohniště v kouřové rouře stály
hrnce rozvařených švestek jeden za druhým. Nám
dětem vyřezal dědeček Čech malé lopatičky a my
měly dobrou lízačku. Některé hospodyně nalily
řídké povidlí do čistého pytle, který zavěsily
jedním rohem dolů. Časem v něm povidlí ztvrdlo na
kost.
Dále míjíme hrob komínského bubeníka pana
Syrového. Když vybubnovával zprávy a začínal
slovy : " Obecní úřad na vědomost dává….",
pokřikovaly jsme my děti kolem něho: " že v
Komíně splašila se kráva!"
Márnice končila u zdi hřbitova nově
postaveného. Ukládali sem utopence a sebevrahy
před pohřbením u zdi. Hrobníci vedli poctivě knihy
o úmrtí celých rodů. Kamsi se ztratily…
Komínskou půdu kupovávali brněnští měšťané
už od 14. století . Baron Bauer, který měl pozemky
v místech dnešního výstaviště měl na komínských
pozemcích honitbu a pak půdu rozprodával komínským
sedlákům.
Na komínské pečeti je znázorněna radlice s
kosířem = pluh se srpem a s nápisem KOMÍN .
Procházka komínským hřbitovem ve mně
vyvolává nové a nové vzpomínky na obyvatele mé
rodné dědiny, na život v ní, na moje dětství. S
vykulenýma očima jsme poslouchávaly, my děti,
schovány za máminými sukněmi, všechno, co sousedé
mezi sebou přetřásali, co se kde seběhlo, kdyže
večer po práci sesedávali na prahu svých domků.
A jednou tak kolem nich procházela panímáma
Kachlíková, v zástěře opatrně nesoucí cosi
zabaleného, celá prohnutá pod obrovitou otýpkou
chrastí na zádech. A tož se mi u Hlubočku v lese
chlapeček narodil - a to chrastí mi pak bylo líto
tam tak nechat!
Dnešní Komín, rozbujelý a omládlý novým
moderním sídlištěm, snad už ani neví, že mu taky
hrozil za rozsáhlý odboj v 2. světové válce stejný
osud, jaký postihl Lidice. Šťastně však přežil a
dočkal se osvobození . Na komínském hřbitově nám
ho však připomínají jen smutné hroby obětí. Vít
Kristen ( 13.6.1912-15.3.1943) umučen v
koncentračním táboře Klostenneuburgu.( Jeho matka
Josefa Kristenova se z koncentračního tábora
vrátila, zemřela v roce 1980). Jan Anděl zemřel
25.12. 1943 na Mírově, po tříletém věznění. V
bojích o Brno přišlo o život sedm komínských
občanů: Anežka Čechová, Kliment Kachlík, Josef
Klusák, Pavel Putna, Bohuš Svoboda, František
Vlčan. Nejsou společně pochováni, každý leží v
rodinném hrobě. Má zde pomník i komínský sedlák
Ludvík Čoupek, který byl popraven v Kounicových
kolejích za ukrývání parašutistů. Jindřich Čoupek
byl komíský rodák, který odešel do zahraniční
armády a u svého bratrance hledal úkryt, když při
výsadku jeho skupině BIVOUAC selhala všechna
spojení. Doplatili na to životem i Ondřej Čoupek,
Tomáš Čoupek a Ladislav Staněk.
Středem komínského hřbitova vede nádherná
lípová alej, která se v pětačtyřicátém roce
stávala každý večer útočištěm sovětských kaťuší
po jejich návratu z bojů o Brno. Útočištěm
rudoarmějců se pak stal dům č.14 v Chaloupkách,
dnes už zbořený, kde měli kuchyni a statného,
bodrého a vousatého kuchaře, který maso krájel
bajonetem.
Při procházce nelze nevzpomenout tichých,
smutných hrobů na komínském Ruském vrchu. Sem byli
přeneseni padlí bojovníci z provizorních hrobů
kolem kostela. Tyčí se nad nimi památník s velikou
rudou hvězdou, jehož kameny jsou skrápěny slzami
jejich rodných, kteří přijíždějí vzdát jim úctu
až z daleké Sibiře.
Na komínském hřbitově jsou však přece tři
vojenské hroby. Leží v nich tři italští
parašutisté, shozeni ve dnech bojů o kopec
Holedná nad Jundrovem, kam se němci v posledních
dnech války zakopali. Devět letadel je ostřelovalo.
Jmenovali se Geolio Bariero, Ulberico Proieti a
Angelo Vincente. Svou smrt údajně našli ve vlnách
Svratky.
S pietou a dojemnou ženskou pečlivostí pečuje
o hroby na komínském hřbitově paní Anna Kvizová,
správkyně hřbitova. Ve své obdivuhodné paměti
uchovává památku a osudy komínských občanů zde
pohřbených. Ovládá spletité rodokmeny 52 rodin
komínských Kachlíků. Každý večer zavírá hřbitov
s upřímnými slovy:
"VY VŠICHNI ZDE SPĚTE KLIDNĚ V NÁRUČÍ BOŽÍ."
Také my ukončíme svoji procházku komínským
hřbitovem přáním klidu a míru všem, kteří zde
leží a rozloučíme se slovy komínských sousedů,
s nimiž potřásali rukou pozůstalým rodinám,
kterým umřel hospodář:
" TAK AŤ SE DOMA DOBŘE SROVNÁVÁTE!"
Jak se žilo na vesnici
v minulém a předminulém století,
aneb zaniklá řemesla.
Pozn.: tento text jsem napsal proto, abych
připomněl dobu ještě nedávno minulou, kterou mnozí
z nás ještě pamatují z vyprávění svých rodičů.
Není vyčerpávající, protože je pouze
osnovou přednášky uvedené v cyklu o městských
částech v Ernově sále Staré radnice.
Proto uvítám jakékoliv doplnění nebo upřesnění.
Ještě laskavému čtenáři připomínám, že je to pouze
část zamýšleného popisu života v Komíně
v 19. a 20.století a doufám, že ho ještě dokončím.
V Brně 20.1.2003 Karel Hledík
Převážná část celého textu je čerpána z kroniky
Komína, kterou napsal v šedesátých letech s velkou
láskou a píli pan učitel kronikář František Kloupar
s využitím konceptu na kterém pracoval a který
nedokončil kronikář Kristen.
Ještě v době nedávno minulé, ještě než totalitní
komunistický režim začal plánovitě a plošně
likvidovat doposud nedotknutelná práva (ale také
povinnosti) k soukromému vlastnictví, než zcela
zničil obětavě a s láskou a pílí budované drobné
vesnické dílny, obchodníky a řemeslníky než
zpustošil po staletí vznikající a přímo posvátný
vztah k těžce obdělávané zemědělské půdě, tak jsme
mohli na vesnicích najít desítky řemesel
dnes už zaniklých. Některé z nich by zanikly
stejně díky technickému pokroku a větší nabídce
c rámci celého města Brna, některé by pouze
vypadaly jinak. Co však nelze vrátit je vztah
k poctivé, kvalitní a konkurenceschopné práci,
která přináší uspokojení tomu kdo ji takto
provozuje a užitek tomu, kdo ji potřebuje.
Nejinak tomu bylo i v Komíně. Na konci padesátých
let minulého století kromě několika desítek
sedláků a jejich sezónně najímaných pacholků
a helfrů i přes blízkost města docela prosperovali
pekaří, hospodští, stolař, bednář, kameník, hrobař,
kovář, švec a řemenář, bába kořenářka a taky třeba
pronajímatel loděk na řece. Nedávno skončili svoji
živnost převozníci pod i nad splavem. Kdo si chtěl
postavit dům, našel k tomu v dědině všechny
řemeslníky. Čile si vedly různé obchůdky a nebylo
jich málo. Nepostradatelný pro všechny hospodáře
byl zvěroléčitel, který provozoval také miškování
a příležitostně uzdravil i nějaký lidský neduh.
Nutné služby doplňovali obecní býk, kanec a kozli
chovaní v jednom z hospodářství.
Před druhou světovou válkou to bylo ještě
zajímavější. V obci, která neměla ani 2500 obyvatel
bylo 12 obchůdků se smíšeným zbožím, 6 obuvníků
a ševců, 6 řezníků, 1 hodinář, 3 holiči, 3 krejčí,
3 trafiky, 3 pekaři, 2 koláři, 2 kováři, 3 malíři
pokojů, 2 bednáři, 3 stavební firmy, 3 zahradníci,
4 stolaři, 2 prodejny papírnictví, opravář radií,
tesař,.klempíř, 2 instalatéři, 3 zámečníci,
3 cukráři, 2 zubní technici, 4 povozníci
profesionální, 4 mlékaři, řezbář, sedlář, rakvář,
mlynář a 5 prosperujících hospod.
Ale vraťme se ještě o století nazpět a připomeňme
tehdejší řemesla a všechny, kteří Komínem
procházeli a nacházeli i tady svou skromnou obživu.
Od vesnice k vesnici putovali podle ročního období
různí řemeslníci, byli to hlavně ti, kteří by se
na jenom místě nemohli uživit, protože je vesničané
potřebovali jen občas. Známe je i z Komína, i když
tady, v blízkosti města, kde byli usídleni všechny
druhy řemeslníků to měli tak jednoduché. Přesto
chodili pravidelně a my starší si je ještě
pamatujeme.
Sedláci by se neobešli ve žních bez ženců a bez
mlatců. našli práci i v Komíně, i když sedláci
zaměstnávali především místní bezzemky. Ženci ,
většinou z Horácka, z Vysočiny začali svoji
pracovní cestu v Dolním Rakousku a přes jižní
Moravu, tak jak postupovaly žně se vraceli domů,
kde sklizeň skončili. Sedláci si obyčejně každý
rok vybírali ty kteří se osvědčili minule. Bydleli
a stravovali se u hospodáře, byli velmi skromní
a pracovití, v jídle nevybíraví (zbytky
jídla-chleba, rohlíky a buchty sušili a ukládali
do pytlíku, který si odnášeli po žních domů.
Vysušené kůrečky se hodily doma do polívky ).
Práce žneče a jeho odběračky byla těžká ale dobře
placená (platívalo se od měřice (od míry) t.j.
2000 m2 80 krejcarů až celá zlatka, podle stavu
obilí, za polehlé se platilo více).
Mlatci –řemeslo už dávno zaniklé – přicházeli
po žních, až bylo obilí vyschlé. Napřed snopy
svázané, potom se obilí rozložilo do věnce a cepy
začaly vyťukávat rytmus. Podle počtu mladců
se říkaly i pracovní říkanky (při trojici: grécar
sem, grécar tam!, při čtveřici: bochte v peci
na polici, při pětici: kočičí vocas!). Mladci
pracovali přesně v rytmu se střídali, nikdy
nemátili dva naráz. Sláma se vynesla na patra,
obilí se fukarovalo a čistilo. Mladci dostávali
mzdu, jídlo i pití, po skončení žní byla hostina
a malá slavnost – domlatek. Mlácení cepy mělo svoje
starodávné kouzlo a vůbec nebylo tak jednoduché,
jak se zdálo. Museli dávat pozor nejen na sousedův
cep, ale i na vlastní hlavu. (Dunivé rány
dopadajících cepů do nepromlácené vrstvy obilí
přecházely poznenáhlu do jasnějších zvuků ve
vrstvách promlácených a konečně vyznívaly zvonivým
hlaholem při úderech do obnažené země mlatu, jež
slita byla přimísenou hovězí krví, která se při
dusání mlatu do hlíny přidávala).
Mlácení cepy vzalo rychle za své s prvními
mlátičkami, které byly poháněny žentourem, který
za stodolou roztáčel hospodářův kůň.(Přebytky
plodů svých snah a své práce prodával rolník na
volném trhu. Žel trh lpěl hlavně v rukou židů,
kteří dovedli z mozolů rukou našich rolníků mistrně
těžiti. Obilí, hlavně ječmen dodávali hlavně
do sladoven a pivovarů.).
Dráteníci (ubozí dráteníčci a dráteníci –
obtěžkaní drobnými drátěnými výrobky, plechem
a drátem procházívali dědinou- doprošujíce se
slovem a svou prací toho, čeho jim předrahá víska
pod rodnými tatrami nemohla poskytnouti). Kromě
toho, že hbitě a levně sdrátovali puklé hliněné
nádoby, zaletovali děravé hrnce prodávali pastičky
na myši a jiné drobnosti z plechu a drátu. Byli
to vděční a skromní vandrovníci.
Vápeník – přijížděl docela často s povozem
s vysokými postranicemi rozvážel nehašené vápno,
které bylo potřeba nejenom na líčení statků ale
i chlévů. V každém hospodářství bylo po ruce,
protože před hodami nebo velkými církevními svátky
se líčilo. Podrovnávka šmolkově modře ale jinak
nabílo. Vápno se prodávalo na váhu (vápeník měl
mincíř, nebo vzadu na voze decimálku). Velké kusy
vápna byly vyskládány pod plachtou, vápeník plný
bílého poprašku nezapomínal na nikdy na to, aby
se mu neusadil tak v hrdle, protože potom by jeho
volání „vááápnóóó nikdo neslyšel. Do Komína
jezdili vápeníci z Líšně. Hašení vápna byla
procedura zákeřná a nebezpečná, bylo potřeba nejen
dostatek času ale hlavně vody . (Je tajemstvím,
zda některý z těch vápeníků zbohatl, ale rčení,
které se v době rozkvětu vápenictví zrodilo,
prozrazuje, že to nebyla živnost příliš výnosná.
Říkalo se, že po ukončení vápenné sezony zbývá
vápeníkovi rozbitý vůz a sedřený valach).
Hadrníci – (s režným uzlem na zádech- pod paždím
svazek sladkého dřeva – lékořice- ,s krátkou
píšťalou v ústech z níž se line dědinou prostá
melodie prosící o odložené hadry a kosti). Někteří
dokonce s povozem a vyhublou herkou sbírali
i staré železo. Za to nabízel hliněné nádobí
a různé cetky a tretky.
Miškaři. Trochu tajuplně vypadalo řemeslo, které
bylo nezbytné pro to, aby prasata a býčci dobře
přibírali, hříbata zkrotla a zbytečně nedivočila.
Bylo to dědičné a výnosné povolání a při miškování
bylo na nohou celé hospodářství i okolí, zvlášť
když se kastroval mladý hřebeček. Udržet ho i když
svázaného aspoň trochu v klidu, aby miškařovi
nesjel nožík bokem byla práce třeba i pto 8
zdatných chlapů. (Miškaři nenosili ani těžké rance,
nevozili vozíky s tovarem svých rukou. Bývali
slušně oděni, obyčejně v sametových šatech
pastelových barev a obutí do vysokých bot. Od
pravého ramene vinul se jim k levému boku pěkný
řemen, na němž visel malá kožená brašnička
s břitkými klestidly).
Kolomazník. Aby kola nevrzala, tak jak známe
z písničky, musel Kudrna kola namazat. Černá hustá
kolomaz vypadala jako povidlí. Byla vedlejším
produktem při pálení dřevěného uhlí v milířích.
V hospodářství byla nepostradatelná, proto když
se ozvalo hlasité: Kuptééé kóóóĺomaz! vybíhali
z domů majitelé povozů, vozíků i trakařů aby
koupili mazadlo. (Tohoto mazadla užívalo se také
jako "dobré masti" na rány poraněných domácích
zvířat).
Sklenáři. ˇOóó´kna spravit, óóókna! Volal sklenář,
který procházel dědinou s těžkou dřevěnou krosnou
ve které měl tabule skla na zasklívání. A nikdy
neměl o práci nouzi.
Sklinkař a "bratko Bosňák". Další z pravidelných
návštěvníků Komína byli vlastně podomní obchodníci
- pracovníci direct marketingu. Sklinkař byl Slovák
(který nosíval svoje zboží v objemné košatině na
hlavě. Aby se mu krámek s hlavy nezřítil,
přidržoval jej zahnutým koncem své sukovice.
Této hole používal také jako klepadla na dvéře,
poněvadž se k nim pro objem košatiny nemohl na
dosah ruky přiblížit.) Co nabízel? Přímo poklady:
kromě skleněného zboží to byly figurky z porcelánu,
zápisníčky, tužky a taky hračky. (Nejzajímavějším
byl pestře oděný šašek , který při smáčknutí péra
na prsou cinkal mosaznými činely, jež třímaly jeho
rozpažené ručky).
K bohaté, samozřejmě nezávazné prohlídce lákal
hospodyně obdchodník bosenského původu který
nabízel galanterní zboží, břitvy, nože (značky
Sarajevo), mýdla , foukací harmoniky. Celý svůj
krámek nosil zavěšený na pnatech před sebou na
břichu, sám v bosenském kroji s fezem se střapečkem
na hlavě. (Po staroslovanském mravu každému tykal.
Zvláštností těchto obchodníků bylo, že své tovary
značně přeceňovali. Naši lidé ono tajemství znali
a tak "nekřesťansky" smlouvali a smlouvali. Až
posléze často "za babku" koupili. Smlouvání hanbou
nebylo, protože braťko s tím vlastně počítal.)
Brusiči. (Šléfíři) Jezdil obyčejně s trakařem
a svojí družkou spolu podnikatelkou, která zašívala
a spravovala deštníky - parazóle. Obyčejně před
hospodou rozložil svoje nádobíčko, kde
nejdůležitějším byl brus, který poháněl šlapáním
jednou nohou obdobně jako šicí stroj. Nůžky, nože,
břitvy s rozmáchlým gestem přikládal k točícímu
se brusu, na který z nádoby nad ním kapala pořád
voda. ( O někom, komu "jela huba až se od ní
prášilo" se říkalo, že mluví jaké šléfíř.)
Doškaři. Jedním z řemesel bez kterých se neobešla
žádná venkvská stavba v brněnském okolí byli také
doškaři. Ještě před uložením na střechu se sláma
"impregnovala". Namáčela se do jílové kaše, až se
řádně napojila a potom se po široké desce tahaly
došky na střechu. Hřeben té slaměné střechy se
jmenoval "kalenice". (Tyto zodpovědné práce
konalijen odborníci a jedině jim se "tažení" došků
svěřovalo. I oni bývali při své práci dost často
nakaleni, a nelze se tomu divit, protože tažení se
provádělo až po vymlácení obilí, z nové slámy a to
už bývalo dost chladno. Kal i došky bývaly studené
a bylo proto nutno "hltem" kořalky se přičinit
o udržování temperatury proti nastuzení.
Mezi ještě nedávno provozovanými řemesly jsou
i některá, na kterých se přiživovali příležitostně
- sezonně - třeba i sedláci nebo jejich nádeníci.
V zimě při silných mrazech jezdili sedláci na
fůrverk k řece, protože tam měli pro ně práci
ledaři. Pivo muselo být i v létě dobře vychlazené
a hostince na to byly připraveny - v hlubokých
sklepeních se skrývaly místnosti plné ledu, který
v zimně doplněn přes léto pomalu odtával. Výdělek
byl slušný, navíc koně v zimě docela odpočatí
dostali pořádně zabrat. (Někteří ledaři užívali
k dělení ledu kromě velkých sekyr také silné
ocelové pily. Získaným ledem plnili prostornou
jundrovskou lednici, jejíž dvojité dřevěné stěny
byly vyplněny popelem).
Pískaři. (Velice výnosnou živností bývalo
pískařství. Nevyčerpatelný zdroj této živnosti
(ještě před tím, než byla postavena Kníničská
přehrada) býval na dně Svratky (Švarcavy). Byl to
výborný stavební materiál, jejž potřebovali
brněnští stavitelé ke stavbě soukromých budov
a výnosných činžáků). Po řece se pomalu sunuly
břichaté široké a mělké čluny, na kterých
s nezbytnými dírovanými zahnutými lopatami na
dlouhých tyčích pracovali pískaři. Spíš než
lopaty to byly motyky, kde místo motyky byla
děrovaná lopata. Táhli je po dně a když byla
lopata plná,vysypali ji do člunu. Povozníci
přijížděli na břeh na příhodné místo - na štont
a odtud písek rozváželi po stavbách. Koně se
zapřeli do chomoutů, kola pod těžkým nákladem
mokrého písku zapraštěla a vůz za mohutného
povzbuzovaní vyjel na cestu na břehu. (S pocitem
hluboké nelibosti vzpomínám na utrpení ubohých
koní, které stavitelé svým často surovým pacholků
svěřovali. Štompil, kopec u Čichnové, svah u
horní kapličky v Žabovřeskách do Tábora, to bývala
místa, která u některých koní budila přímo hrůzu
a jankovitost. Co ran a surového bití zakusila
ta ubohá zvířata, která vlastně nejvyšší měrou
přispívala k obohacování svých majitelů. Málo bylo
těch pacholků, kteří spřáhali na úpatí těch svahů
koně do čtveřic a umožnili jim tím způsobem
snadněji náklady vzhůru dopravovati). Zbývá jen
dodat, že hospodáři s ke svým koňům chovali skoro
všichni jinak, protože koně byli nejenom nutná
podmínka k obdělávání půdy, ale byli chloubou
a vizitkou každého dobrého hospodáře. Sami koně
- to by mohla být samostatná kapitola. Dobře
věděli co je čeká, každý měl svou vlastní osobnost
a charakter, znali cesty a nejednou se stalo,
že přivezli domů zraněného hospodáře sami. I když
daleko častější byly případy, že takto dovezli
před rozdurděnou hospodyni jejího muže přímo
z hospody.
V 19. století selská stavení v Komíně vypadala
podobně: základy z lomového kamene (z některého
místního lomu, zdivo s nepálených cihel kotovic
z místní cihelny. I půdorysně si byly statky
podobné: na náves do dědiny v uliční frontě
předsíň průchozí až do dvora a průjezd s vysokými
vraty oddělovaly část obytnou od užší části ve
které byly komory. Ve dvorním křídle byly chlévy,
před kterými po celé délce byly "náspija"(na nimi
často holubníky), s druhé strany hnojník s jímkou
na močůvku. Průjezdem se přes dvůr jezdilo na
zahradu, kde na konci přístupná z humen stála
stodola. Domy tvořily souvislou uliční frontu,
ve vysokých sedlových střechách se skladovalo
především seno, sláma byla hlavně ve stodole.
Na štěstí pro komínské stavebníky byl stavební
materál, jak kotovice, tak kámen k dostání přímo
v místě.
Stará komínská cihelna. Stávala pod mohutným
masivem žlutého jílu na severním konci dědiny
"nad Chalópkama". V druhé polovině 19.stol. tam
pracovali dva cihláři a o jejich životě se
zachovala docela podrobná zpráva. Cihelna byla
obecní, železné formy razily do cihel monogram
obce. (V létech okolo roku 1850 tam pracoval
a hospodařil jakýsi Macínek. Ten i přes svou
drobnou postavu dospěl do mužných let. Po celou
dobu léta bývalo v cihelně tak pilno, že si musil
přibrat pomocnou sílu. Býval to obyčejně starý
Mlaskač, který přilnul k dobráckému Marcínkovi
svou plnou duší. Byla na ně pěkná podívaná, když
podle taktu se starou písničkou na rtech
rozšlapávali žlutavé těsto, jež jim jako žížaly
provlékalo mezi prsty bosých nohou. V této práci
neustali, pokud byly žížaly lámavé. Počaly-li se
však kolem prstů ovíjeti, byli jistí, že budou
z těsta cihle bezvadné).
Komínské lomy. kromě největšího lomu u silnice
do bystrce, tam kde se úbočí Chocholy těsně
přibližuje k řece Svratce dodával hlavně před
rokem 1910 kámen do základů komínských stavení
lom na západní straně skalnatého ostrohu
uprostřed dědiny, kterému se říkalo Hosperek,
teď Ruský vrch na paměť vojáků sovětské armády,
kteří padli v jeho okolí při dobývání Brna
a kteří mají na jeho vrcholku společný vrch.
Až téměř k řece oůvodně tarasil celé údolí,
odtěžením se vytvaroval do dnešní podoby. Ještě
u mlýnského stavení byl ponechán původní rostlý
kámen, jako nároží. Z obrazu mlýna, který
namaloval mistr Chittusi je tehdejší tvar kopce
docela patrný. V lomu se těžilo ručně a kámen se
odstřeloval, proto i kameník, bydlící nedaleko
nabíjel hmoždíře a odpálil čestné salvy při
slavnostních příležitostech. (Do šumotu proudu
řeky-vrhajícího se do pěnícího víru mezi temné
balvany zaznívaly k uchu pozorovatele rány kladiva
strýčka Kotasa, jenž tu do tvrdé skály dlabal
otvory pro výbušné nálože. Do těchto úderů mísil
se klepot malého kladiva štěrkového, jímž mistrně
rozrážela manželka jmenovaného skalaře větší úlomky
kamene na štěrk. Oba stejným dílem zaujati zocelili
na otužilé, stejně rozložité a stejné zajímavé
děti kamenné práce). A jak to vypadalo při
slavnostní mši, kterou sloužil farář venku? (Zraky
nadějné mládeže na kapesnících na jedné noze
klečící upřeny byly mezírkou na Hosperek a dychtivě
sledovaly 5 ohnivých jazyků, vyšlehujících postupně
z jícnů 5 hmoždířů do jasu líbezného jarního dne).
Tady si zaslouží zmínky některé sezonní práce,
které byly docela příjemné, protože se okolo
scházela větší společnost. A protože to často byla
společnost ženská, povídání nebralo konce ke všem
vzpomínkám se přidaly i historky hodně strašidelné,
takže se panímámy za tmy se rozcházejíce co chvíli
ohlížely, jestli za se nimi podél domů v černočerné
tmě neplíží upír nebo vlkodlak. Až do noci se dralo
peří, panímámy se scházely ve větším počtu
u vydrhnutého stolu na kterém se doplňovala hromada
jemného husího peří. Stáda hus pásli přes rok děti
hlavně na potoce pod rybníkem, který nepřežil
stavbu sídliště. Zábava všech husopasů bývala
všelijaká, od hraní karet až po první špásování
s děvčaty. Ale husy páísly jenom děti. Na konci
léta už nastalo husím mučení. Jemné peří se
podšklubávalo, takže po takovém zásahu hejno
vypadalo jako velmi zuboženě a křehčí husí nátury
určitě trpěly komplexem méněcenosti. A co teprve
když je těsně uzavřely do posady a dírkovaným
trychtýřem do nich ládovaly kila "turkyně".
Protože je nestačily spolykat, tak hospodyně jednou
rukou posunovala objemná sousta rukou po krku až
k husímu žaludku. Ale jaká to byla pochoutka,
pečená husa a husí sádlo s husími játry na chlebě!
No a samozřejmě pytle peří, které se dralo dcerám
do výbavy, do duchen a polštářů. Když dračky
dokončily svoje dílo, býval "dóděrek"- na stole
plno koblih, koláčů, jídla, čaj s rumem i bez něho,
zábava se protáhla až do noci, protože ženským
nikdy nestačil čas na to aby si řekly všechno,
co měli na srdci a hlavně na jazyku. (Vždy večer
dostavily se dračky do příjemně vytopené seknice,
zasedly ke hrubému stolu, vydíraly po hrstce
kypré peří, jež hospodyň občas sbírala a ukládala.
Pápěří se házelo pod stůl. Při draní se povídalo,
zpívalo,klevetilo, kula ženská obecní politika…).
Kromě podomních obchodníků se čas od času
zčistajasna objevili jako s nebe spadlí
návštěvníci, kteří nebyli přijímáni veškerým
obyvatelstvem s potěšením.
Cikáni. Sotva se objevili, už utíkali děti domů
s tou neblahou novinou. Komory se zamykaly,
slepice a husy sháněly domů za plot a všichni
měli přísný zákaz nikomu neotvírat. Nakonec
se dokodrcal i vůz s přepestrým nákladem hlučných
černovlasých ženštin ohnivých pohledů.
Utábořili se za dědinou a tak jak se objevili, tak
zase zmizeli. Nebyli jen ti chudí, konští handlíři
a kotláři se uměli v obchodě otáčet a ze staré
herky před koňským trhem dokázali vydolovat
poslední zbytky energie a ušlechtilosti, takže
dobře prodali. Jak dlouho účinky jejich mastiček
účinkovali – to bychom se museli zeptat napálených
kupců. V komíně se žádná rodina Cikánů neusadila,
v sousední Bystrci jedna ano. Živili se
košíkářstvím.(Kdysi přistihl bystrcký občan starého
Daniela na louce, jak mu ořezával vrbové proutí.
Sedláček jej pohnal k rychtáři, který mu uložil
pokutu 2 zlatých. Daniel slíbil, že se polepší
a pokutu zaplatí. Propouštěje cikána pohrozil mu
prstem a pravil:“Hlavně Danieli abys nechodil na
cizí proutí!“ Cikán se na něho tázavě podíval a
zabručel: „A z čeho mám prosím pokutu zaplatit?“
Cikánky z danielova rodu stávaly modelem malíři
Obrovskému.).
Žebráci. Byli to většinou staří známí, kteří
obcházeli čas od času celou dědinu a byli vděční
i za kus chleba, polévku, nebo přespání na slámě.
Pravidelně se objevovali o poutích a hlavně v den
výplaty v brněnských továrnách, protože i v Komíně
byli dělníci. Měli už svoje pevné stanoviště
a zdálky vítali příchozí hraním na vergl
(flašinet). Jiní hráli na harmoniku, dokonce i
na jakousi harfu. Někteří z nich byli skutečně
tělesně postižení a nemohli se živit jinak.
(Protože mívali krajíčků chleba někdy i hodně,
stávalo se, že ti lehkomyslní je nechávali za hlt
kořalky v putykách židům, kteří tím chlebem krmili
buď drůbež nebo i prase).
Kromě žebráků bývali v Komíně i t.zv almužníci,
kteří za drobný peníz z kostelní nadace uklízeli
v kostele i okolo, odhazovali sníh před farou,
také předříkávali motlitby v kostele před
bohoslužbou. (Takoví jsou kupodivu v Komíně
dodnes).
K životu vesnickému - a Komín zemědělskou vesnicí
byl vlastně až do 70.let minulého století patřilo
množství církevních svátků, poutě, hody, dožínky,
bálů a všeliké další různých zábavy.
Byly vítanou příležitostí pro putující umělce
a všech druhu.
Komedianti přijížděli v malovaných maringotkách
tažených koni. Provazochodci, žongleři, cvičená
zvířata, hrůzostrašné cviky na rozkývaném vysokém
stožáru přitahovali nejenom děti, ale všechny
zvědavce nejenom z Komína.
Živé obrazy byly vlastně krátká divadelní
představení, k nimž přibírali potulní umělci pro
nedostatek vlastních herců také dospívající místní
mládež. Mívali k těm hrám pěkné obleky, které šily
ženy nebo dívky těchto umělců.Hrávali hlavně:
Jenovéfa, Král a uhlíř, pašijové hry, někdy byli
pouze částí cirkusového představení.)
Komedianti s pimprlaty - obsadili obyčejně sál
některé hospody a sezvali všechny na představení,
kde se největší oblibě těšil Kašpárek, Škrhola
a všichni rohatí. Děti na zemi, dospělí na lavicích
za nimi sledovali nevídanou podívanou, kde kromě
pohádek a kusů historických se předváděly
i zlidovělé hry velkého Šekspíra.
Dudáci. Malebná skupinka tří hudebníků z Dalmacie ,
dva pískali klarinety, třetí hrál na dudy a buben.
Dnes bychom řekli multiinstrumentalista, protože
na buben umístěný na zádech tlouk paličkou
připevněnou na lokti, a to ještě obsluhoval činely
a triangl! (To bylo zařízení, které obsluhoval
šňůrkou připevněnou k noze). (Někdy vodívali
brumlavého tanečního medvěda nebo dovádivé opičky.
Pod modrou pelerinou míval jeden z nich pytel
do něhož ukládal nepeněžní dárky. Také velbloudáře
bylo někdy možno spatřit a odvážní naši kluci
směli se na pohyblivém hřbetě trpělivého korába
pouště povoziti).
Komedianti a všelijací šauklíři zůstávali v dědině
aspoň týden a hned se okolo nich točila mládež,
která vždy obdivovala volnost, dálky a
dobrodružství. Přinášeli sebou nepoznaný a proto
tajemný způsob života, který neměl pevný řád
neměnných povinností a celodenní práce.
Po tu dobu jejich děti chodili do komínské školy
a nikomu nevadilo, že sotva četly a psaly, protože
o přestávkách nebo i místo tělocviku předvedli
salto nebo pár nevídaných cviků a získaly hned
všechen obdiv. Komedianští kluci kouřili, mluvili
jinak, jaksi dospěle a jejich dívky s hlubokým
a tajemným pohledem zmámily nejednoho sedláckého
synka, kterému se potom ani nechtělo vstávat
na roráty k ministrování a u vidlí často zastal
se zasněným pohledem dokud ho někdo nepohnal
k další práci.
Ale v Komíně, tak jako na každé moravské vesnici
bývalo v průběhu roku veselo často, ale to už
je jiná kapitola.
Vážení občané městské části
Brno-Komín.
Dovolujeme si Vám nabídnout stručné svědectví
o čvtrtstoletí trvající sportovní epoše, která
ve své době byla významnou součástí komínského
sportovního dění a pozoruhodným způsobem ovlivnila
nejen sportovní život tohoto, tehdy málo
významného předměstí města Brna.
V Sokolské jednotě, která v Komíně vznikla
v r. 1905 a oslaví v příštím roce stoleté
jubileum, došlo v roce 1939 k založení sportovního
oddílu české házené.
Pro informaci současníků uvádím, že jde
o jedinou ryze českou míčovou hru. Česká házená
zapustila své kořeny v řadě měst a obcí našeho
mladého státu i přímo v Brně a okolí. V Sokole
Komín se stal jejím propagátorem a zakladatelem
pan Beneš, který se tehdy přiženil do rodinného
domku v Dělnické ulici. Nejprve vzniklo družstvo
dorostenců, které se brzy přihlásilo do základní
soutěže. Dle vzpomínek dosud žijících pamětníků
bylo historicky první utkání dorostu sehráno na
podzim r. 1939 v Brně - Heršpicích. Družstvo
nastoupilo ve složení: kapitán Vladimír Kachlík,
zvaný Habán, Milan Drahovzal, Jaroslav Špaček,
Josef Mašek, Jan Staněk /Knedla/ Jiří Blažek
a Jan Kristen.
Protože byla za války činnost Sokola
zastavena, pokračoval oddíl házené pod hlavičkou
S.K.Komín, kde si jej vzali pod svou ochranu
komínští fotbalisté. Věnovali jim starší kopačky,
(dresy měli tradiční černé svoje) a dělili se s
nimi o hřiště u Sokolovny.
Dorostenci brzy přešli do mužské kategorie,
přidávali se noví hráči a ti zkušenější
vychovávali další generace dorostenců a žáků.
Hráli se soutěže v rámci brněnska i mistrovství
Moravy. Pořádaly se různém turnaje a jeden z nich
"Memoriál Boži Volejníka", se pořádal po válce
každoročně i u nás na hřišti u Sokolovny. V roce
1950 zahájily svoji úspěšnou sportovní dráhu
i dorostenky. Komínská házená měla dobrý zvuk
a patřila vždy k nejlepším brněnským oddílům.
Za vrcholné období lze považovat u žen léta
1954-56 a u mužů léta 1954 -58, kdy obě složky
hrály s úspěchem nejvyšší soutěž - 1.ligu. Komín
se tak stal, díky sportovním zprávám v denním
tisku, známým u sportovní veřejnosti v celé
republice. Stovky nadšených komínských příznivců
chodilo naše hráče pravidelně povzbuzovat v jejich
sportovních kláních. V roce 1957 však většina
hráček svoji činnost ukončila a nastoupily hráčky
mladší a méně zkušené. které pak hrály krajskou
soutěž i u mužů nastal pomalý ústup ze slávy.
V roce 1959 muži vyhráli oblastní soutěž a
postoupili do II.ligy, kde odehráli ještě dva
ročníky se střídavými úspěchy. 28. října 1961
uspořádal oddíl házené na svém hřišti malý turnaj,
na kterém se sešlo přes 40 současných i bývalých
komínských hráčů. 2 roky nato česká házená v
Komíně skončila. V sezóně 1963-64 hraje družstvo
mužů ještě základní soutěž v mezinárodní házené,
kterou na podzim s přehledem vyhrálo. Nakonec však
po odchodu nejlepších hráčů skončilo čtvrté a to
byla i labutí píseň komínské házené.
0bdobí urputných sportovních bojů, slavných výher
i méně slavných porážek po 25 letech skončilo.
U žen se vystřídaly 2 hráčské generace u mužů
nejméně 4. Celkem to bylo více než 100 hráčů
a hráček, kteří na hřišti házené u Sokolovny
nechali kus svého života. V tomto roce uplyne
65 let od založení oddílu české házené v Sokole
Komín a 40 let od ukončení jeho činnosti.
Česká házená byla ryze amatérským sportem.
Hráči jezdili na zápasy za svoje peníze,
protože vstupné nemohlo náklady uhradit. Účast v
celostátních soutěžích byla pro mnohé velkou
finanční zátěží. Byl nedostatek funkcionářů,
a hlavně nedostatek obětavých a přitom
kvalifikovaných trenérů. Vrcholový amatérský sport
dnes neexistuje. Tehdy byl jen pro bohaté a to
jsme my nikdy nebyli.
Dodnes se scházejí každoročně bývalí hráči a
hráčky v počtu kolem 40, aby si na svou sportovní
minulost zavzpomínali.
Brněnská vodní turistika.
Vodáctví v Brně v minulosti.
Pěstování vodáctví vzniklo v brněnské oblasti
za určitých zeměpisných a historických podmínek.
Tato oblast je na severu omezena rozvodím, které
probíhá Českomoravskou vrchovinou a kde pramení
většina jihomoravských řek, které tekou převážně
jižním a jihovýchodním směrem. Logickou osou celého
prostoru je řeka Svratka, která protéká nejvíce
osídlenou a hospodářsky nejvýznamnější oblastí.
Na soutoku se Svitavou vzniklo Brno, hlavní město
tohoto území. Jižní a západní hranici našeho území
tvoří řeka Dyje, která nakonec odvádí všechny vody
tohoto povodí do Moravy a s ní do Dunaje. Oblast
je charakteristická tím, že vzhledem k blízkosti
rozvodí zde není žádní větší řeka, na které by byla
prováděna paroplavba nebo voroplavba. Jen místy
byly v minulosti konány pokusy o plavení dřeva
do Brna z lesů severně od města.
První lodi na našich řekách jsou historicky
doloženy na Moravě v době prvního slovanského
osídlení. Přesto k jejich používání na našich
tocích , zejména na Svratce, došlo podstatně
později. Podmínky pro využití vody k dopravě - byť
v omezeném měřítku vznikly až ve středověku, kdy
se na řekách počaly stavět mosty a prvé hatě, čímž
se vytvářely úseky poměrně klidného toku.
Prvé čluny na našich řekách byly pravděpodobně
veslové a byly sem přeneseny z jiných oblastí,
kde byly pro vývoj lodní dopravy lepší podmínky.
Lodí v omezeném rozsahu užívali v minulých
stoletích rybáři a byla provozována těžba písku.
Člověk se zajímal o řeku pouze z hlediska
zajištění své existence. Teprve růst produktivity
práce umožnil některým lidem využívat přírody
a vodních toků k zábavě a rekreaci.
Nejlepší podmínky pro vznik sportovního využívání
lodí byly v Brně, kde určité vrstvy městského
obyvatelstva měly čas a prostředky pro pěstování
určitých koníčků, mezi něž se postupně dostaly
první formy turistiky, rybaření a veslování.
Poněvadž nejlépe situovanými obyvateli Brna byli
Němci, mohly vzniknout v 19. století v Brně nejprve
německý veslařský spolek (Brünner Ruderverein BRV),
BRUNA a také židovský MAKABI a teprve později
Český veslařský klub - ČVK.
Veslové lodi jsou omezeny jen na klidné vody
a nebyly proto vhodné pro sjíždění úzkých,
křivolakých a poměrně mělkých a kamenitých
jihomoravských řek. Teprve prvá desetiletí
20.století přinesla změny a objevily se pádlové
lodi - kajaky a kanoe a tak daly vznik novému
odvětví - vodáctví.
Ve dvacátých letech, která můžeme označit
jako období předchůdců organizovaného českého
vodáctví, byl v Brně založen 18. oddíl Oldskautů,
kteří navázali na předválečnou skautskou tradici
vodních skautů, vzniklých v Praze 1912. Oldskauti
postavili na levém břehu Svratky 500 pod jundrovkým
mostem chatu s loděnicí. Vedoucím byl po určitou
dobu Jaroslav Čižmář, známý brněnský vodák, který
se věnoval vodáctví téměř do konce života, zemřel
asi v roce 1999. Je zachycen na fotografiích
z roku 1926 při sjíždění Svratky v Rokli
a na kníničském jezu ( je zachycen na lodi v saku
a kravatě).
Brno bylo tehdy městem národnostně smíšeným
a Němci měli již v Brně ve dvacátých letech svůj
kanoistický svaz. Český svaz kanoistů, existující
v té době, měl oblast své působnosti hlavně
v Čechách a jeho vliv na Moravu ještě nezasahoval.
Dalším centrem zájmu o vodáctví v Brně byly německé
a české vysoké školy a Český veslařský klub, při
němž již v letech 1924 až 1929 existoval vodácký
oddíl.
Ve dvacátých letech lze doložit prvé pokusy
jednotlivců i skupinek se sjížděním některých
úseků našich řek, zejména Svratky, Dyje a Moravy
a někteří se vydávali i na vodnatější řeky mimo
oblast, zejména na Váh, Dunaj a rakouské řeky.
Doloženy jsou plavby Hübnera po Svratce, Dyji
a Moravě v roce 1928 a Čižmáře s Leypoldem po Váhu
v tomtéž roce.
V roce 1929 vznikla v Brně skupinka nadšených
propagátorů vodní turistiky, která si dala název
AITUTAKI, podle jména ostrova v Tichomoří. Vedl ji
agilní student František Smutný.
Další členové jako Josef Mazánek,Marie
Střebická, Vratislav Vlach, Jaroslav Dřevo
se stali později významnými závodníky
a funkcionáři. Zejména Jaroslav Dřevo patří
k nezapomenutelným vodákům Brna.
Ale i někteří jednotlivci se nadchli možnostmi
vodní turistiky a podnikali velké plavby. V roce
1930 absolvovali brněnští Miroslav Kroužil
a Vladislav Vosáhlo na kanoi šestitýdenní plavbu
z Brna do 1600 km vzdáleného Rusčuku v Bulharsku.
V roce 1931 plul Vosáhlo na maňasu z Brna
do Štúrova a v roce 1933 opět sám z Brna
do Břeclavi. V roce 1934 podnikl Čižmář s bratry
Sázavskými plavbu po Rýnu z Bregenz do holandského
Rotterdamu.
Počátkem třicátých let vodácký sport začali
provozovat také někteří členové brněnského odboru
Klubu Československých Turistů. V pětičlenné
skupince sjeli řadu řek a protože v Praze již
existoval oddíl vodáků KČT, stali se někteří
brněnští vodáci jeho členy.
Značná vodácká aktivita probíhala v letech
1933, 1934, kdy byly uskutečněny plavby po Jihlavě,
Dyji, Moravě, Dunaji, Drávě , Bistrici v Rumunsku
a dalších.
Výsledkem aktivit bylo založení organizované
vodácké skupiny při brněnském odboru KČST a to
na schůzi 14. prosince 1934. Vstoupilo 25 členů,
byl zvolen výbor a předsedou František Čech. Tato
skupina vyvinula značné úsilí při vytváření
podmínek pro vodáctví ve všech formách.
V roce 1935 uzavřelo ústředí KČST dohodu
se svazem kanoistů, podle níž vodácké skupiny
turistů se staly současně členy Svazu kanoistů.
Mimo bohatou činnost turistickou i závodní
vyvinuli brněnští vodáci mimořádné úsilí
pro vytváření materiálních podmínek a výsled
